Demokracie a vlastenectví v 21. století

Nový rok je svátkem české státnosti a utěšující projevy politiků překlenující změnu kalendářního cyklu stejně jako vyostřené pravicové vzývání národní mytologie navrací starý problém.

Poslední newsletter s četbou jsem rozesílal před půl rokem. Delší doba odmlčení není příznakem, toho, že jsem s jeho psaním skončil. Věnovali jsme se plně rozjezdu naší umělecké skupiny Dílo a stejnojmennému časopisu, který s naším kolektivem vydáváme – www.casopisdilo.cz. Na jeho stránky Vás srdečně zvu; máme za sebou dvě čísla s tématy generace a ekosystém, nyní připravujeme feministicky laděné téma žena a posléze muži. Tento newsletter však plní jinou roli – má být volným zápisníkem přemýšlivého čtenáře na různá sociální, umělecká, politická a filozofická témata. V jeho nepravidelném publikování tedy pokračuji, protože jeho koncepce moje příspěvky v Díle doplňuje spíše, než aby si obě platformy konkurovaly. Děkuji Vám tedy za Váš zájem a pevně věřím, že i v novém roce 2025 Vám můj newsletter přinese inspiraci!

Zápisník

obrázek: AI

Vlastenectví, nebo internacionalismus? Anebo spíše: národovectví, či kosmopolitismus? V dnešní době liberální proudy, ať už levicové či středové, zdůrazňují především otevřenost a kosmopolitismus; národovectví a vlastenectví si přivlastnila “alt-right”, “populisté” (ať už to znamená cokoliv) anebo stará levice (u nás KSČM) výrazně tendující k protofašismu. Přesto se zvláště mezi středovými liberály (jejichž myšlení lze nejlépe poznat čtením Respektu či návštěvou některé z diskuzi v Knihovně Václava Havla) zhusta objevuje národovecká sentimentalita ve vztahu k některým organizacím, postavám či historickým událostem, jako je české sokolství, masarykovský odkaz nebo obecně prvorepubliková mytologie. Demokracie, která je z principu odstředivá a narušuje všechny mytologické systémy svojí nevyzpytatelností (tradiční problém: bylo to sice nejlepší řešení, ale lidi to nechtěli), je nejen u nás, ale například i v USA výrazně spojena s národním sentimentem. Jak tento paradox řešit? A je to vůbec možné?

Je to samozřejmě problém “dialektický” - stejně jako demokracie potřebuje definovat svého nepřítele čili autokracii a jen v napětí mezi těmito póly dává smysl uvažovat o demokratických či autoritářských hodnotách, pouze pokud uvažujeme o otevřenosti z hlediska nějaké politické identity, již je v moderní době stále ještě stát, lze myslet kosmopolitismus v konturách evropského nebo dokonce západního společenství. Zároveň je však potřeba uvědomit si limity této otevřenosti, které jsou spojeny s kulturními kořeny naší státnosti - liberální kosmopolité zdůrazňují západní orientaci, spojenectví, kulturní spřízněnost; Brazílie, Rusko, Indie či Čína nás nezajímají či je pojímáme jako ohrožení, Afrika pro nás geopoliticky existuje pouze jako misionářské území seberozvojových guru a charity.

A proto lze říci, že i kosmopolitní demokraté jsou vlastenečtí stejně, jako autokraté – jejich otevřenost má limity dané národním sebepojetím a obrana demokracie zhusta vyžaduje autokratické prostředky. Příkladem může být tvrdý a dehumanizující postoj k arabským etnikům a zemím a ochota českých demokratů zapomenout na lidská práva “těch druhých” ve válečných konfliktech s domnělými říšemi zla. Toto “vnitřní napětí” demokracie pracuje v její prospěch i proti ní a nakonec před nás staví otázku, jak se vyhnout tomu, že se před parlamentními volbami všichni budou trumfovat v tom, kdo má svůj národ rád více, nezávisle na politické orientaci. Samozřejmě, taková je a byla politika vždy. V trumpovsko-orbánovsko-ficovské epoše je ale každý útěk k vlastenecké mytologii podezřelý, směšný, anebo zoufalý. Je ale možné chtít bojovat za spravedlnost lidu, ale odmítat jeho národní sebevědomí? Možnou cestu pro levici nabízí ve svém eseji Jacopo Custodi.

Čtenářský deník

Jacopo Custodi, For a Rooted Cosmopolitanism. Catalyst: A Journal of Theory & Strategy 8(2), 2024, s. 104–122. On-line k dispozici zde: https://catalyst-journal.com/2024/08/for-a-rooted-cosmopolitanism

Inglehart-Welzel Cultural Map / World Values Survey, on-line: https://www.worldvaluessurvey.org/WVSContents.jsp

Levicová politika, neboli řečí dnešních “kulturních válek” progresivní politika se zrodila na barikádách francouzské revoluce 1789 a “jara národů” 1848 ruku v ruce s nacionalismem; oba pojmy byly v době imperiálních říší i synonymem. Jak připomíná Jacopo Custodi ve svém článku Za radikální kosmopolitismus (“rooted” překládám jako “radikální” v souladu s mojí vlastní teorií radikality jako hledání individuálního i komunitního “kořene” – identity), levice vzešla z francouzského stavovského povstání, z třídního konfliktu, v němž se “lid” prohlásil za sám národ a založil na tom svoji politickou legitimitu. Třídní hledisko bylo brzy zapuzeno a došlo ke splynutí “národa” a kolektivní identity (“lidu”). Boje “dlouhého devatenáctého století” stále formují naše politické myšlení: “idea ‘lidu’, jež se protíná jak s levicovou, tak s národní politikou zůstává konstitutivním a pojícím konceptem současné politiky.” (s. 110)

Autor studie ví, o čem mluví. Jacopo Custodi je italský politolog, který se dlouhodobě věnuje nacionalismu. Publikoval práce o národovectví a levici v Itálii, Španělsku a Portugalsku, vyučuje na Stanfordu a Georgetown University; ve svém výzkumu sleduje důsledky francouzské revoluce na nejbouřlivějších zlomech evropské politiky, kde se levicová, nacionalistická a konzervativní politika utkává v moderních dějinách neustále. “Pokud je záměrem levice vytvořit lidový konsenzus a prosazovat politiku, která odpovídá zájmům obyčejných a pracujících lidí, musí s nimi vybudovat emoční pouto.” (ibid.) Avšak není žádný “lid” bez politiky – lid je podle filozofa Ernesta Lacalua nikoliv prostě suma lidí, ale jednota, v níž jsou schopni se jedinci rozpoznat a artikulovat svoje potřeby a zájmy proti elitám, jež je ignorují. A protože je politika národní (máme národní parlamenty, vlády atd.), lze si jen těžko představit lid mimo prostor národního státu.

Gramsciho nazional-popolare označuje kulturní komplex národních a zároveň lidových významů, v němž se může komunita rozeznat a identifikovat se s nimi; ať už si tedy myslíme cokoliv o sociologicky nedůvěryhodných konceptech “národní povahy”, existuje kultura, která propojuje národní a lidový charakter, přispívá ke konstrukci politických entit národa a lidu a umožňuje jim sebeidentifikaci. Čili tam, kde neexistuje identita komunity, není lid – “tekutá identita” kosmopolitismu znemožňuje revoluční jednání (lapidárně: postavit se mocným). Není tu totiž kdo by se postavil komu a ohniska odporu jsou fragmentarizované, dočasné ve vztahu k dílčím mocenským periferiím (například kampaně na sociálních sítích):

“Zatímco neoliberální globalizace vykořenila množství tradičních identit a kolektivních hodnot, národní komunita se zase jednou stala zdrojem kolektivní identifikace při znovuoživení nacionalistické politiky.” (s. 108)

Custodi argumentuje, že levicové i antifašistické tradice jsou nutně vlastenecké. Je to právě myšlenka národa a společného, komunitního života se sdílenými dějinami, co umožňuje postavit se mocným, autoritářům, okupantům. Nacionalismus má tedy emancipační sílu a není pouze reaktivní, konzervativní silou; teprve “populismus” transformuje nazional-popolare na nástroj omezování a útisku. Když se levice stáhne do abstraktního kosmopolitismu, nota bene spojeného se zájmy určité sociální třídy (v našem případě nastupující kosmopolitní třídy), zanechává prostor pro výklad dějin a formulaci významu národa pravici.

To je možné proto, že nic jako “národ” samo o sobě neexistuje. Jde o konstruovanou identitu, která je spojena nejen s politikou, jak jsme viděli, ale rovněž má povahu kolektivně budovanou, sdílenou sítí významů (viz Benedict Anderson). Proto je potřeba jim rozumět, sdílet je, ale zpětně je formovat a připomínat, že jsou v něm uloženy progresivní prvky.

V době migrace to především znamená integrovat do ideje národa i uprchlictví, přistěhovalecké periferie, sociálně vyloučené. Custodi nabádá: národní politika si musí uvědomit, že hranice nevede mezi různými složky lidu, ale mezi lidem a těmi, kdo jej utiskují. To je emancipační smysl nacionalismu, který se výrazně projevoval v minulosti například v arabských zemích a tedy i v Palestině, která přijala zprvu cizí identitu “palestinského národa” a transformovala ji do nástroje osvobození (a nyní vynechme, že podobně jako francouzská revoluce nebo alžírská válka i toto osvobození nese násilné prvky, které je nutné chápat, ale zároveň je nutné je odmítat).

Vlastenectví tedy podle Custodiho nesmí být tím, proti čemu levice bojuje, ale nesmí být ani přijato s pravicovým ideovým harampádím, jako se to stalo v Česku. Nelze chtít bojovat za svobodu lidu a odmítat jeho sebevědomí a kulturu. Nazional-popolare je zdrojem široké, sdílené a společné demokratické politiky. Vyžaduje to aktivní práci s národní mytologií, její dekonstrukci tam, kde je neproduktivní – a zdůrazňování antiautoritářské a antifašistické tradice lidových, národních hnutí. Jen odtud lze vystoupit ke kosmopolitismu a integrovat do ideje národy všechny “ty druhé”, které pravicový nacionalismus považuje za identitární protipól.

Custodi předkládá jasný argument, který je inspirativní, ale v mnoha detailech nedopracovaný a vyzývá k dalšímu promýšlení. Nejcennější z jeho eseje je poznatek, že vlastenectví v moderní době vzniklo ruku v ruce s levicovou politikou a lidovým sebevědomím proti impériím, elitám, monarchii; že šlo o vzpouru ponížených a chudých, kteří řekli: my jsme lid, nikoliv vy – globální, kosmopolitní aristokratická společenská vrstva. Možná i proto česká levice neexistuje, protože buď chápe jakýkoliv návrat národnostních témat či lidové kultury (což není folklor, ale populární kultura) jako úpadek a protofašismus, anebo prostě adaptuje nacionalismus v té podobě, do níž ji formovalo pravicové autoritářství.

Pro umění je to především výzvou hledat autentické projevy nazional-popolare a přemýšlet, jak s touto kulturou pracovat tvořivě, integrativně a posilovat v ní progresivní prvky. Což určitě není prosté uctívání symbolů první republiky, sokolství a válečných hrdinů – což je prostor, který dnes dokáže skvěle vytěžovat liberální střed a pravice. Boj o odkaz Milady Horákové je jedním z příkladů, na kterém lze demonstrovat, jak národní mýtus ukradly elity, aby ze silné politické osobnosti odstranily všechny emancipační, sociální a feministické prvky.