Demokracie, to je dědictví antiky. Demokracie je diskuze. Demokracie je právní řád.
Nikoliv. Demokracie je podvratná.
Už trošku sedl prach na diskuzi o “revizionistické” historiografii, jež má prý podrývat demokracii tím, že poukazuje například na demokratické prvky v totalitních režimech. Nechme tento flame historii; kdo si to chce připomenout, může v DVTV zde. Je to velice poučné video. Ukazuje, nakolik spojujeme pojem “demokracie” s konkrétním politických zřízením, ústavou nebo právním systémem.
Podobně se politické strany chutě škatulkují, kdo je a není demokratický. Většinou podle toho, nakolik si šlapou na kuří oka nebo sobě staví na odpor; obdobné to je ale i mezi novináři. Tam navíc bylo po dlouhou dobu znakem demokracie nebýt vlastněn Andrejem Babišem – aniž bychom přijali jako fakt, že už po téměř dvě dekády je český mediální trh rozparcelován mezi několik oligarchů, kteří nakonec požerou i tak zvaný “nezávislý” tisk (jako Echo24 nebo Reportér).
David Graeber (1961–2020) pojímal demokracii jako projekt. I proto, že ony “věčné” pilíře demokratického zřízení, antickým ideálem počínaje a ústavami konče, ve skutečnosti nejsou ani věčné, ani na nich myšlenka demokracie stát nemůže.
Ve své knize The Democracy Project, která je z větší části zaměřená na hnutí Occupy Wall Street a poučení z jeho úspěšných i neúspěšných strategií, Graeber vysvětluje, že základem demokracie je boj vyloučených za jejich práva. Utiskovaní lidé jsou nuceni hledat mechanismy samoorganizace, solidarity a rovnosti, neboť nejenže nemají oporu v oficiálních místech, ale mocní jim jdou po krku. Vynalézají tedy znova a znova – demokratické hodnoty.
Spojené státy americké, Graeberova domovina, se většinou pyšní být předvojem demokracie. Sledujme moderní dějepis: zatímco francouzská revoluce skončila v krvi a jakobínském stínání hlav, ta americká přinesla svobodu, barevnou televizi a lidi na měsíci. Pravda je samozřejmě složitější, filozof by možná řekl – dialektická. Thomas Jefferson, jenž v revoluční době sloužil jako velvyslanec ve Francii, byl sice zhrozen jakobínskou nemilosrdností, ale stále viděl ve francouzském osvícenství inspirativní republikánský ideál. A naopak, americká demokracie nevyrostla z láskyplně kypřené zahrádky, ale na hrobech domorodých obyvatel, otroků a vojáků občanské války.
Graeberovu knihu stojí za to číst proto, že pomůže porozumět, v čem se mýlíme, když ztotožňujeme demokratické ideály s těmi republikánskými, jež ve skutečnosti stojí v základech nejen americké státnosti. V americké ústavě nenalezneme slovo “demokracie”. Spisovatelé deklarace nezávislosti i ústavy se naopak – argumentuje Graeber – demokracie hrozili. James Madison trval na tom, že zatímco demokracie jako přímá vláda lidu je nemožný ideál pro velký národ, republikánské zřízení založené na volbě zastupitelů je jedinou možností. Toto myšlení zdědili američtí revolucionáři po Britech, od nichž se tak snažili odtrhnout: ideál zodpovědných, movitých mužů, kteří budou schopni mezi sebou volit jiné zodpovědné, movité muže, kteří uřídí národ směrem k prosperitě, zodpovědnosti a klidu na práci.
Ve dvacátém století – a především po první světové válce – se podařilo konzervativním intelektuálům přesvědčit západní svět o tom, že demokracie je pevnou součástí dědictví západní civilizace, s úctyhodnými starořeckými kořeny a Spojenými státy americkými jako jejím věrozvěstem. Graeber vysvětluje, že se tak podlomila lidová víra ve svobodu a rovnost tím, že byl původně širší a otevřenější ideál ztotožněn s konkrétním souborem institucí, “checks and balances”, nebo-li ryze moderní představou o státnosti.
Voltaire, Madison nebo Gladstone mají s obyvatelem starověkého Řecka společné asi jen to, že vyrostli na četbě starořeckých knih. Ale pokud je západní tradice pouze intelektuální tradicí, jak ji vůbec můžeme nazývat demokratickou? Ve skutečnosti ani jeden z dochovaných starořeckých autorů nebyl příznivcem demokracie a přinejmenším po dobu 2400 let byl prakticky každý autor, jenž je dnes ztotožňován se „západní civilizací“, vysloveně antidemokratický. Když má někdo tu drzost na to poukázat, obvyklou reakcí konzervativců je přehodit výhybku a říci, že „Západ“ je kulturní tradice, o jejíž jedinečné lásce ke svobodě svědčí už středověké dokumenty jako Magna Charta, a pouze čekala na vypuknutí věku revolucí. Tohle dává o něco lepší smysl. Kdyby nic jiného, vysvětlovalo by to lidové nadšení pro demokracii v zemích, jako jsou Spojené státy a Francie, a to i tváří v tvář všeobecnému nesouhlasu elit. Pokud však přijmeme tento přístup a řekneme, že „Západ“ je ve skutečnosti hluboká kulturní tradice, pak se další části konvenčního příběhu rozpadnou. Za prvé, jak lze říci, že západní tradice začíná v Řecku? Vždyť pokud mluvíme v kulturních termínech, lidé, kteří dnes žijí a jsou nejvíce podobní starověkým Řekům, jsou zřejmě moderní Řekové. Přesto si většina těch, kdo oslavují „západní tradici“, ani nemyslí, že moderní Řecko je již součástí Západu - Řekové zřejmě zběhli již kolem roku 600 n. l., když si vybrali špatnou odrůdu křesťanství."
Slovo „Západ“ může v současné podobě znamenat téměř cokoli. Může být použito pro označení intelektuální tradice, kulturní tradice, politickou moc („západní intervence“), dokonce i jako rasový termín („těla objevená v Afghánistánu podle všeho patřila lidem ze Západu“), více či méně v závislosti na momentálních potřebách.
David Graeber, The Democracy Project
Graeber naproti převládajícím představám o demokracii trasuje její původ tam, kam dějepiscovo či politikovo světlo většinou nesvítí: do indiánských mezikmenových shromáždění, na pirátské fregaty, kde kapitánský můstek byl obsazován volbou, k příhraničním komunitám amerických osadníků, kteří se museli učit s původními obyvateli vycházet a hledat cesty k mezikulturnímu soužití. Zkrátka všude tam, kde se lidé učili spolu žít, kde se potýkali s nejistotami a problémy a museli společně nacházet cesty k řešení, jež by nezvýhodňovaly tu či onu stranu, ale prospívaly všem.
Demokracie nebyla ve skutečnosti nikdy “vynalezena". Nevychází ani z žádné konkrétní intelektuální tradice. Není to ani skutečný způsob vlády. Ve své podstatě je to jen přesvědčení, že lidé jsou si v zásadě rovni a mělo by jim být umožněno spravovat své kolektivní záležitosti rovnostářským způsobem, a to jakýmikoliv prostředky, které se jeví jako nejpříhodnější. To a tvrdá práce na tom, aby se uspořádání založená na těchto principech uvedla v život, je demokracie.
V tomto smyslu je demokracie stará jako dějiny, jako lidský rozum samotný. Nikdo ji nemůže vlastnit. Předpokládám, že kdybychom chtěli, mohli bychom argumentovat, že demokracie se objevila v tu chvíli, kdy se hominidé přestali šikanovat a rozvinuli komunikační schopnosti, jež jim umožnily řešit společné problémy kolektivně. Takové spekulace jsou však plané; jde o to, že demokratická shromáždění lze doložit ve všech dobách a na všech místech, od balijské seky po bolivijské ayllu, s nekonečnou škálou formálních postupů. Vždy se objeví všude tam, kde se sešla velká skupina lidí, aby přijala společné rozhodnutí na základě zásady, že všichni zúčastnění mají mít stejný hlas.
David Graeber, The Democracy Project
Politikům, politologům i novinářům filosofujícím o ohrožení demokracie tato skutečnost uniká proto, že očekávají demokracii tam, kde se hází hlasy do urny, sčítají volební lístky, anebo zapisují kandidáti. Pak se samozřejmě jeví demokracie jako bezbranná – neboť stačí před volební místnost postavit vojáka, za stůl zkorumpovaného skrutátora a do premiérského křesla člověka s narcistní poruchou osobnosti a je vymalováno.
Graeberova kniha není novým dějepisem. Její čtení je posilující, protože spojuje teoretickou kritiku pojmu “demokracie” s popisem jedné její praktické podoby, tedy velkých protestních hnutí přelomu tisíciletí.
Kde je jim konec? A kde je konec všem předchozím formám demokratického života? Tam, kde začíná další demokratické hnutí.
Jacques Ellul ve své knize Politická iluze píše, že za demokracii se nedá bojovat či ji chránit. Demokracie totiž znamená brát osud do vlastních rukou a společnými silami převzít kontrolu nad světem kolem nás. Demokracie mizí tehdy, když vládu převezme mocenské centrum, nadosobní systém nebo zákon, neviditelné ruky trhu nevyjímaje. A vrací se spolu s obnovením člověka jako autonomní bytosti, která se odhodlá rozhodovat za sebe sama.
Oba pohledy přináší optimismus do časů, kdy se příliš soustředíme na obranu politických systémů namísto toho, abychom uvažovali o tuhém kořínku demokracie jako kolektivního, rovnostářského a samosprávného hnutí. V takovou chvíli jediným skutečným ohrožením demokracie je pouze to, když vládu nad svými životy a světem, v němž žijeme, přenecháme těm, kteří si o to říkají.
Nezáleží, zda s námi mají dobré, či zlé úmysly. Ať už se demokracií zaklínají jakkoliv, chtějí jen rozhodovat za nás.
David Graeber, The Democracy Project: A History, A Movement, A Crisis. New York: Spiegel & Grau, 2013.
P. S.: Tento příspěvek nevyjadřuje žádnou podporu pirátské straně, ani žádné jiné. Snaží se čtenáře přesvědčit, že demokracie se nachází mimo politické strany. Na ni je každá partaj krátká.