Hotel Krále Davida v západním Jeruzalémě po teroristickém útoku sionistické skupiny Irgun 22. 7. 1946 na britskou mandátní správu. Foto Wikimedia Commons.
Hrůzný útok teroristů Hamásu na Izrael, který naplnil i česká média masou příšerných a deprimujících obrazů lidského utrpení, vyvolal podobně jako při útoku Ruska na Ukrajinu v Češích jasný postoj: jde o střet barbarství a civilizace, nelidské zvěře a obhájců demokracie, a s nikým na opačné straně hranice není možné mít slitování (či dokonce je třeba je vyhladit).
Takto naivní interpretace skutečnosti, typická pro české vnímání geopolitických problémů, nejenže přispívá k šíření nespravedlnosti a podporuje dehumanizaci (vedoucí k obdobným útokům), ale především nám znemožňuje hodnotit význam událostí, chápat jejich souvislosti a možné důsledky. Rovněž vytváří nerealistická očekávání.
A tak stejně jako se ukazuje mylnou představa, že Rusko se do pár měsíců rozpadne a Ukrajina hrdinně zvítězí, spolu s mýtem o tom, že Ukrajinci bojují za demokracii (strukturální korupce a vnitřní problémy státu se do širšího českého povědomí velmi opatrně dostávají až nyní), je chybou myslet si, že se nacházíme v bodě, kdy izraelsko-palestinský konflikt nabude konečného (sic! – všimněme si jen, jak se i v politické rovině objevují výzvy k “odsunu” Palestinců) řešení.
Především je nutné porozumět tomu, že v blízkovýchodní situaci není žádná ze stran "“černá” či “bílá”, “hodná” či “zlá”. To je ostatně i poučení ze syrské války, která se stala pro Čechy tak nepřehlednou, že nedokázali projevit solidaritu s tamnějšími uprchlíky a vůči lidem, kteří zažili obdobný osud jako ukrajinští civilisté, projevovali spíše nepřátelství až nenávist. Rovněž redukovat situaci na konflikt Palestiny a Izraele je mylné, protože – stejně jako v Sýrii – jde o konglomerát geopolitických zájmů, vlivů a aliancí, který se táhne po dlouhá desetiletí a žádný z aktérů tedy nestojí tak úplně “sám za sebe”, nota bene je potřeba vidět vnitřní konflikty v rámci států (příklad Sýrie je výmluvný, ale ani podpora osadnictví není v Izraeli úplná a dokonce ortodoxní Židé ve významné míře nesouhlasí ani s existencí tohoto státu – stejně tak nelze říci, že útoky Hamásu mají plnou podporu Palestinců, viz vyjádření prezidenta Mahmúda Abbáse).
Existuje velké množství literatury, která umožňuje lépe se orientovat v komplexních vztazích a složité historii, která nejen že nedává naději na “finální” řešení, ale rovněž rozleptá představu, že Izrael je demokratickou zemí západního střihu. Omezím se zde jen na několik tipů, které mohou být zajímavé pro čtenáře zajímajícího se o problematiku.
Deset mýtů o Izraeli historika Ilana Pappeho z roku 2017 je skvělým přehledem kritiky převládajícího obrazu o izraelsko-palestinském konfliktu. Autor především zdůrazňuje roli Velké Británie, dnes již zaprášenou časem. Britové mají hlavní podíl na tom, co se po druhé světové válce dělo, a je tedy potřeba je postavit na roveň Sýrie či Egypta, jejichž politické i válečné intervence v oblasti byly zásadní. Pappe rovněž upozorňuje, že mandátní Palestina nebyla prázdnou zemí a při zakládání státu Izrael jeho establišment používal nástroje, které si v ničem nezadaly s etnickými čistkami (zmiňme jen masakry v Balad aš-Šajch, druhé nejzalidněnější obci tehdejší Palestiny, v Sásá nebo v Dejr Jásin – doporučuji knihu Walid Khalidi Všechno, co zbývá, která se jim věnuje).
Pappe podobně rozplétá další souvislosti ukryté pod jednoduchým mýtem o “hrázi demokracie” mezi arabskými zeměmi, jak bývá mnohdy Izrael nazýván. Zmiňme už jen třeba skutečnost, že samotná existence izraelského státu byla a částečně dosud je v rámci židovského národa problematickou myšlenkou, již se podařilo prosadit v geopolitických podmínkách kolonialismu a všeobecného přesvědčení o oprávněnosti existence (moderního) národního státu. Oblast Syropalestiny se vzpírá jakémukoliv jednoduchému členění, které odpovídá spíše logice rozdělování kořisti koloniálními říšemi po zhroucení osmanského impéria než organickému vývoji oblasti.
Vhodným doplňkem k této četbě může být Palestinská laboratoř Antonyho Loewensteina, která mapuje a rozebírá vojenský průmysl Izraele a ukazuje, jak mu přichází existence zbídačených a izolovaných arabských enkláv na Palestinských územích vhod. Izrael je světovou autoritou ve vojenství, v kvalitě zbraní, ve výcviku – a Loewenstein dokládá, že je to možné právě proto, že palestinští obyvatelé jsou skvělým nástrojem pro testování zbraní a armádních strategií. Čtenář knihy pochopí, že Izrael je státem, který si za více jak půlstoletí své historie dokázal vytvořit dokonalé mechanismy státní kontroly, které si v ničem nezadají s tím, co máme tendenci kritizovat na naší vlastní minulosti nebo východních zemích (např. Číně). Loewenstein nejen ukazuje mechanismy politiky dohledu, ale především demonstruje, že Palestina je jejich nedobrovolnou laboratoří.
A na závěr bych rád doporučil knihu, která se nezabývá přímo izraelsko-palestinským tématem, ale pochází od jedné z nejvýznamnějších osobností mírového hnutí, která mj. výrazně inspirovala Martina Luthera Kinga. Vietnamský mnich a aktivista Thich Nhat Hanh zanechal v západním mírovém hnutí nesmazatelnou stopu a je jedním ze zakladatelů angažovaného buddhismu. Jde po o po všech směrech zajímavou postavu radikálních dějin, jejíž knížku Umění komunikace jsem nedávno dočetl. Nejde o nějaké komplexní vědecké dílo, spíše o spirituálně-politickou literaturu, která apeluje na to, abychom prostřednictvím soucitu dokázali proniknout našimi zjednodušenými rámci rozumění a pochopili, že ve skutečnosti trpí i “ti druzí”. Thich Nhat Hanh se snaží doložit, že právě sdílení lidského utrpení, které se týká každého (tedy jak Palestinců, tak Izraelců), umožňuje přemostit nepřátelství, hněv a odlišnosti a může vést k porozumění – a spolupráci. A v Umění komunikace na jednom místě i ukazuje, jak jeho komunikační techniky umožnily nalézt porozumění mezi skupinou izraelských a palestinských civilistů, kteří se v první chvíli na sebe nedokázali ani podívat a pravděpodobně by se i byli povraždili.
Neplyne z toho nakonec poučení, že je-li geopolitické řešení nemožné, musí vzít svůj osud do rukou sami lidé a hledat cesty, jak se vymanit z dějinných podmínek společným úsilím “zezdola”?