Může Vinnetou, Shakespeare a láska k přírodě zlepšit svět?
Postavit divadlo nebo putovat divočinou spravedlivější společnost nezaručí
Moje dětství bylo vydlážděno knihami Jaroslava Foglara a Karla Maye. Nad mou postelí visel plakát s Pierrem Briecem a Lexem Barkerem, velká fotografie s jasnými barvami a nádherným čistým jugoslávským nebem. Vedl jsem si deník stopaře, hltal příběhy z Divokého západu i Orientu, hledal Stínadla. Jsem dodnes přesvědčen, že mě tato díla infikovala hodnotami kamarádství, spravedlnosti a cti, stejně jako mě spřátelila s přírodou a vírou v lepší svět. A podpořila i moje nejhlubší přesvědčení, že toulání přírodou má ozdravující a humanizující efekt.
Nejsem v tom sám. Když jsem ještě používal Facebook, sem tam se objevil příspěvek některého z mých přátel, většinou aktivistů, morálně působících veřejných osobností, který se hlásil k odkazu Vinnetoua a jeho bílého bratra. A taky jsem jednou o Vánocích sdílel podobně sentimentální krédo. Nestydím se za to, i když přiznávám, že to bylo nevkusné.
Je podivuhodné, jak snadno my, kteří se považujeme za lidi s vysoce rozvinutým smyslem pro spravedlnost, přeceňujeme estetický vliv. Máme své umělecké, literární či filmové vzory, transponujeme naši osobní zkušenost do “generačních” vlivů (naše generace přece byla vychovávána Vinnetouem!), hřeje nás u srdce samozřejmý poznatek, že sečtělí lidé, kteří obdivují výtvarné umění a naslouchají hudbě, spolu s estetickým citem rozvíjejí svoji empatii, intelektuální jemnocit a morální hodnoty (ta móda fotit si knihovny nebo se připojovat na on-line porady před stěnou plnou knih…). A samozřejmě – chodí do přírody, cítí se být její součástí a věří v jednotu živých bytostí! Není nakonec skautství nebo tramping oslavou toho nejlepšího sepětí člověka a jeho matky živitelky?
Podléháme stále stejné iluzi, kterou mistrně obhajovali moderní intelektuálové v čele s Friedrichem Schillerem – že umění je morální instituce. Ze stejného důvodu se pohoršujeme nad těmi, kteří sledují, čtou a poslouchají “nízkou” kulturu. Bohužel historická evidence dokládá, že i když samozřejmě estetická výchova má svůj význam pro duševní rozvoj a zdraví člověka, k lepšímu světu nepovede.
V dnešním čtenářském zápisníku se nebudu věnovat psychologickým výzkumům čtenářství, které se věnují zmíněnému rozvoji kognitivních či emočních schopností člověka nebo snižování stresu; třeba na to bude čas jindy. Chci se zlotřile zaměřit na anekdotický příklad z dějin, jenž dokládá, že láska ke spravedlnosti a k přírodě načerpaná z umění či náboženství nevede automaticky k zlepšení světa, spíše naopak.
Budiž nám tento podvratný příklad lékem na estetické sebeiluze, pod jejichž vlivem bychom nejraději do divadel, knihoven a stinných hájů nahnali celou populaci. A pojďme si v uměleckých kruzích povídat o tom, jak (řečeno s Walterem Benjaminem) překonat estetizaci politiky tím, že budeme politicky nahlížet na estetiku. Čili si přestaneme nalhávat, že estetická výchova a estetický přístup ke světu plodí politicky žádoucí efekty, a nahradíme to důsledným porozuměním politických podmínek a souvislostí umělecké tvorby a její recepce. Nakonec možná zjistíme i to, že leccos z “vysokého” umění morálně nerozvíjí tak, jako kultura “populární”…
Čtenářský zápisník
Janet Biehlová – Peter Standenmaier, Ekofašismus: Poučení z německé zkušenosti. Votobia, 1999.
Nicholas Goodrick-Clarke, Okultní kořeny nacismu. Votobia, 1998.
Timothy W. Ryback, Hitler’s Private Library: The Books That Shaped His Life. Knopf, 2008.
I když byl Adolf Hitler jako spisovatel skutečně mizerný (měli s ním problém přečíst i jeho obdivovatelé), čtenář byl vášnivý. Měl rozsáhlou soukromou knihovnu, která válku sice přežila, ale po mylném vyhodnocení archiváři byla výrazně redukována. Na první pohled totiž mnoho svazků vypadalo intaktně, knížky vyvolávaly dojem, že nebyly příliš čteny a i když je “vůdce” bral do rukou, sotva jim rozuměl. Dnes je tedy již nemožné rekonstruovat v plném rozsahu jeho čtenářskou zkušenost. Jisté ale je, jak ukazuje Timothy W. Ryback ve své knize Hitlerova soukromá knihovna, že některá díla a autoři v ní měli tak významné místo, že se k nim Hitler sám hlásil a považoval je za velké inspirace. Jako třeba “mayovky” nebo Shakespearova dramata.
Že nacisté milovali umění je známá věc. Projevovalo se to nejen v monstrózních veřejných divadlech, která pořádali, loupením uměleckých děl po celé Evropě nebo exaltovaným dokládáním vlastního estetického vkusu. “Goethův národ” (nebo tedy spíše jeho samozvaná rasová avantgarda) část své nadřazenosti zakládal právě na kvaziaristokratické kultivaci těla i ducha, k níž se hlásil. Bez nadsázky lze říci, že pokud poválečná umělecká avantgarda usilovala o proměnu uměleckého díla do události, která má rituální a komunitní charakter, oproti tomu, co se podařilo režisérům, dramaturgům a scénografům nacistického režimu třeba ve třicátých letech v Norimberku, se jeví jako přísloveční “čučkaři”. To stejné lze říci i o ideji, že umění má přetékat do lidské každodennosti – estetická kritéria se v nacismu spojila s rasovými a vedla k organizaci lidské společnosti, jež byla brutálně nespravedlivá a ničivá.
Stejně významnou roli ale v nacismu hrál i environmentalismus. Nejen, že v rámci nacistické strany existovalo “zelené křídlo”, jak vysvětlují Janet Biehlová a Peter Standenmaier, ale vůbec romantická tradice antiosvícenského iracionalismu v Německu prosazující biocentrismus (E. M. Arndt) či “práva divočiny” (W. H. Riehl) a zhmotněná ve vöklisch hnutí s jeho přírodní mystikou byla pevně uložena v základech aplikace biologických teorií na společnost a v nacistickém antihumanismu. Němečtí Wandervögel (“putující svobodné duše”) byli takoví pravicoví hippies a i když původně nepolitičtí, později většinou vstoupili do NSDAP. Jak píší Biehlová a Standenmaier:
“Přezírání sociální transformace ve prospěch osobnostní změny, zdánlivě tedy apolitický postoj, může v okamžicích krize míst k barbarským následkům.”
Ekofašišmus
Nacismus stál proti antropocentrismu a i když byly od roku 1941 environmentální sklony ve straně potlačovány (stavěli se proti němu především Goebbels, Borman nebo Heydrich), díky zelenému křídlu se “genocida stala nutností” – dostala totiž přirozené ospravedlnění. Na přelomu třicátých a čtyřicátých let se ostatně Hitler identifikuje s nekuřáctvím i vegetariánstvím. A ať už tento jeho postoj měl původně jakékoliv příčiny, sám to považoval za důležité morální rozhodnutí, jímž se osvobozoval od humanitu poškozujícího (sic!) chování. Skutečnost, že byl “vůdce” propagandou prezentován jako milovník přírody (viz výmluvná stejnojmenná fotografie) dokládá, jak i ve čtyřicátých letech byl environmentální aspekt pro nacisty důležitý.
Co s tím má společného umění? Za prvé tento “zelený gen” nacismu pramení v romantismu, který v sobě nese schillerovský ideál estetické výchovy jako morálního nástroje seberozvoje člověka. Zahaluje tak sociální, ekonomické i politické podmínky nespravedlností a apeluje na sebedisciplínu a osobní rozvoj inspirovaný přírodou. Stejně jako environmentální hnutí oproštěné od sociální analýzy je morálním hnutím, představa kultivace národa uměním má moralizující povahu a spíše než na poznání konstitučních prvků reality, v níž se nacházíme, apeluje na jedince a jeho vztah k sobě, k druhým, k přírodě.
Za druhé v sobě touha po “autenticitě” a “pravdivosti”, která se jako linka vine mnohými uměleckými hnutími dvacátého století, nese určitý “okultní” či přesněji elitářský aspekt, jenž produkuje skupiny zasvěcených, tak zvané komunity či společenství těch, kteří mají k “autentickému” prožitku blíže a jsou proto povoláni ostatním ukazovat cestu. Zhusta to je spojené s určitým vzděláním, sečtělostí, obeznámeností s literaturou a věděním většině společnosti neznámým. Odtud pramení i potřeba “vzdělávat” druhé či obhajovat svůj společenský status (nakonec jde o aristokratismus – nezapomeňme, že aristokracie je z filozofického hlediska společenstvím výjimečných lidí dokonalého estetického citu!).
Nicholas Goodrick-Clarke ve své knize Okultní kořeny nacismu dokládá, jak se environmentalismus spojil s dějinami kultury, zájmem o (zvláště vymizelá a stará) náboženství a láskou k mýtům – a vytvořil výbušnou okultní směs, která pomohla definovat estetickou rovinu nacistické politiky a legitimizovat rasovou ideologii.
Teosofie, antropologie či religionistika dodávaly tomuto eintopfu důvěryhodnost a přesvědčivost. Nakonec dodnes je i na našich uměleckých školách populární Mircea Eliade, religionista, spisovatel a diplomat fašistického Rumunska. Tento mimořádně vzdělaný a v určitém období pro religionistiku i skutečně významný badatel je autorem teorie “totální hermeneutiky”, jejímž cílem bylo rekonstruovat a obnovit univerzálního náboženského ducha, který člověka podřizuje posvátnu (onen “pevný bod”). Jeho fašismus nebyl jen intelektuálním dobrodružstvím jako u Heideggera. Aktivně působil v politice a ve svých textech jej obhajoval (viz např. kniha Salazar a portugalská revoluce). A jak mohu doložit z vlastní pedagogické zkušenosti, Eliade je stále zvláště v českých divadelních kruzích považován spolu s Jungem (kterého tu vynecháme) za základní inspirační zdroje pro přemýšlení o náboženství a rituálu.
Ale vraťme se k Hitlerovi samotnému. Budiž nám synekdochou pro vykreslení nacistické estetizace politiky. Navazoval na německá protiosvícenská a přírodní hnutí a prezentoval se jako environmentálně orientovaný člověk vysokých morálních hodnot a vytříbeného estetického vkusu (méně již projevoval sympatie elitářskému okultismu a jeho starogermánské sentimentalitě). Nakonec byl přece (nebo vždy chtěl být) malířem! A i v pozdějším životě měl stále skicovat například i podle renesančních mistrů.
Pochopit jeho “filozofii” je pro nás těžké snad i proto, že jej samotného filozofie neoslovovala – navzdory všeobecnému přesvědčení, že Hitlerův světonázor formoval Schopenhauer a Nietzsche. Jak vysvětluje Ryback, když už, tak bychom měli zaměřit svoji pozornost na Fichteho, který měl na nacistickou ideologii enormní vliv.
Hitlerova čtenářská zkušenost však byla především zakotvena v beletrii a autorech jako byli Karel May nebo William Shakespeare. Tato nepravděpodobná dvojice je zajímavá nejen proto, že podle samotného Hitlera z ní čerpal myšlenkové vzorce pro pochopení světa, ale rovněž ji velmi rád citoval (zvláště shakespearovské citáty hrály roli jako odkazy na Goetheho u německých vzdělanců). O Karlovi Mayovi sám říkal, že v něm listuje jako v Bibli, Shakespeara vyvyšoval nad Goetheho a Schillera. Jeho oblíbené hamletovské fráze byly “Být, či nebýt” a “Je mi to Hekuba”. Z obou děl čerpal nejen aluze, ale i inspiraci – a podobně jako my na přelomu tisíciletí se již před Druhou světovou válkou odkazoval k mayovskému smyslu pro čest.
Ale nejen to – Hilter byl vášnivým čtenářem, který rád kupoval či dostával knihy. Mimo výše zmíněných si velmi považoval Dona Quijota (podle jeho slov “portét konce epochy”), Robinsona Crusoe (“vývoj lidstva”), Chaloupky strýčka Toma nebo Gulliverových cest. Hluboce jej zasáhl Peer Gynt a vlastnil dokonce čtyři nahrávky hudby Edvarda Griega. A ať už jeho vlastní literární schopnosti jsou zhusta považovány za spíše směšné, odpovídal vlastně profilu recipienta estetické výchovy – pokud k tomu přidáme i jeho vášeň pro výtvarné umění.
Z tohoto hlediska tedy nelze považovat nacismus či Hitlera za “nekulturní”, pokud kulturou myslíme rozvoj osobního vkusu, percepci a oceňování uměleckých děl. Stejně tak příklad nacistického “vůdce” dokládá, že četba či dokonce láska k uměleckému ztvárnění utlačovaných etnik (indiáni, černoši) sama o sobě nezabrání rasismu. Umění nemá tu moc, kterou mu přisuzujeme – nemůže změnit člověka více než sociální podmínky, v nichž se formuje jeho osobnost. Spíše člověk díla vtahuje do tohoto procesu a rozvíjí svoje čtenářství v souladu s životní zkušeností, která má konkrétní (chtělo by se říci “materiální”) podmínky.
To platí i pro lásku k přírodě, touhu po budování komunity nebo environmentalismus. Samy o sobě nestačí, protože – jsou-li očištěny o společenský aspekt, ztrácí-li analytický vztah k realitě a pokud nedokážou rozumět politice v její socioekonomické ukotvenosti – mohou být velmi kreativně využity i k budování brutálních, nespravedlivých a ničivých hnutí. S Henry Jenkinsem bychom mohli říci: lidé jsou vždy pytláci textů, kteří loupí na území vytyčeném umělci a vytvářejí si z toho vlastní příběhy, obrazy a myšlenky. A právě proto je potřeba o estetické výchově uvažovat jinak než dosud.
Nezáleží tedy ani tak na tom, zda čtete Shakespeara, ale co čtete k němu (jestli to náhodou není Mýtus dvacátého století Adolfa Roseberga) a v jaké době a společenské situaci žijete. Mimo jiné i proto je potřeba studovat knihovny jako celek – vztahy mezi knihami, které lidé mají rádi, nám totiž prozradí více než jen fakt, že čtou nebo znají klasiku.
Ekologie ani umění nejsou samy o sobě politickým návodem na lepší společnost, estetická kultivace nevede k lepší společnosti, ale může naopak vést k pálení knih i lidí. Poutě k pramenům, besídky ve stínu stromů a toulky hájky ještě nezaručí, že z nás budou lepší lidé (pokud to nemyslíme ironicky). Jak zdůrazňuje Biehlová a (mimochodem aktivní anarchista a sociální ekolog) Standenmaier, je potřeba environmentální témata formulovat ve společenském kontextu. Analogicky musíme chápat umění a uměleckou tvorbu ve vztahu ke konkrétním sociálním souvislostem a opustit iluzi, že prostý rozvoj imaginace, estetického citu a budování komunity stačí.
Nikoliv. Adolf Hitler i jeho partička měli imaginace na rozdávání. Problémem ale je, že jejich naprosto pomýlená sociální analýza vedla k budování společnosti nespravedlnosti, násilí a poroby.
(Poznámka pro hnidopichy sledující Olympijské hry: ano, tento příspěvek by se dal napsat i aktuálněji, a to z perspektivy sportu, jenž má navíc k nacionalismu ještě blíže a kult tělesnosti je s nacismem výrazně spojen. Nakonec i český Sokol, jenž nedávno defiloval Prahou, byl založen po vzoru německých národoveckých turnerských spolků (a proto je jeho popularita mezi současnými českými liberály historicky sice pochopitelný, ale poněkud úsměvný). Tělocvik se v devatenáctém století zařizuje proto, aby byla posílena branná schopnost národa… Ale o sportu jsem v posledních měsících nic zajímavého nečetl, a proto si toto téma nechám na později. Obecně však samozřejmě platí, že ani umění, ani environmentalismus, ale ani sport samy o sobě lepší společnost nezaručí.)