Několik záblesků radikální katarze
Newsletter má za úkol přinášet tipy na četbu a shrnout ve formě krátkých poznámek nějaké téma či problém, které mne v uplynulé době zaujalo. Bude proto i do budoucna rozdělen na části “zápisník” a “čtenářský deník”. Přestože půjde o newsletter nepravidelný, rád bych Vám jej rozesílal alespoň jednou, ideálně dvakrát do měsíce.
ZÁPISNÍK: Spartakus jako radikální divadlo
V pátek 14. 4. jsem večer v rámci festivalu Nová komedie navštívil představení štětínského divadla Spartakus: láska v době moru (režie Jakub Skrzywanek), osobně mne velmi zasáhlo. Nejde o snadný divácký zážitek, i když přináší silnou katarzi. Chystám se o inscenaci napsat obsáhlejší text, ve kterém bych chtěl do hloubky popsat, co mne na ní zaujalo, ale už nyní si chci poznamenat na okraj zápisníku překvapivé zjištění. Když jsem psal Radikální dramaturgii, trápil jsem se s otázkou (někdy i explicitně vyřčenou), jaké divadlo můžu tedy uvést jako příklad radikálního přístupu? Spartakus takovým příkladem je – naplňuje totiž snad všechna kritéria, která jsem v té knížce popsal. Vyberu nyní pouze jedno, a to Landauerovu metaforu “divadla jako železnice”, radostného místa, kde se schází lidé z daleka, aby společně sdíleli svoje životy a vytvářeli nový svět. Spartakus je od prvních chvil přípravy až po reprízy poctivě “zapuštěn” do života lidí, kterých se týká; tvůrčí tým dokázal postavit onu “železnici”, na níž se při každém představení “sjíždějí” konkrétní lidé se svými těžkými osudy, aby se nakonec zúčastnili osvobozujícího rituálu. A sjíždějí se nejen metaforicky příběhy na scéně či prožitkem v hledišti. Ale i doslova – jak režisér poznamenal v diskuzi, na některé svatby dojede i celá širší rodina v autobusech! Podstatné je, že jde o umělecký projekt, který je dělán s veřejností, ne pouze pro veřejnost, že neartikuluje pouze představy divadelníků, ale dává hlas bezmocným. A to proto, že se téma tvůrčího týmu osobně dotýká a – jak se ukázalo na debatě – jsou řádně naštvaní. To je ona radikalita, osobní závazek zakořeněný ve společnosti, z níž a s níž se tvoří… Ale více o tom později v nějakém komplexnějším, analytičtějším textu.
ČTENÁŘSKÝ DENÍK:
Brian Winston, Messages: Free Expression, Media and the West from Gutenberg to Google. Routledge, 2005.
Brian Winston (1941-2022) byl jedním z nejvýznamnějších novinářů, mediálních teoretiků, dokumentaristů a organizátorů filmařského života uplynulého půlstoletí. V roce 1974 založil vlivnou Glasgow Media Group, o níž se dnes učí snad na všech mediálně zaměřených oborech na světě jako o průkopnickém projektu stojícím na počátku dnešních, kriticky zaměřených mediálních studií. Se svými kolegy ukázal, jak je televizní zpravodajství ideologicky zaměřené ve prospěch mocných. Mimo to byl i jedním z prvních, kteří se věnovali dokumentární etice. Památku nedávno zesnulého klasika skvěle uctí četba jeho apologie svobody slova, něco mezi historickou prací a závětí radikálního demokrata.
Winston říši svobody slova nevymezuje pouze vztahem tisku a státní cenzury, ale ukazuje zdroje této hodnoty i v literatuře, divadle, fotografii a filmu. To je důležité především proto, že díky tomu rozšiřuje problém svobodného vyjadřování nad rámec úzkého pojetí politického názoru nebo sdílení informací k možnosti člověka vyjádřit svoji osobní zkušenost vůbec. Tak, jako se spolu s nástupem perspektivy ve výtvarném umění rozvíjí i optika (kamera obscura, čočky), tak jako se s Lutherovými tezemi nabourávajícími papežskou autoritu prosazuje renesanční drama opouštějící středověký rituál ve prospěch individuální zkušenosti a její intelektuální reflexe (zde Winston přesvědčivě ukazuje nesmírný význam humanistického návratu k řecké literatuře v patnáctém století), tak se demokratizují různá média a jejich užívání, jež umožňují jednotlivcům artikulovat svoji osobitost a nechávat ji střetávat se v aréně veřejné sféry. A tak skutečnost, že každý si může v moderní době prostřednictvím fotoaparátu vytvořit svoje vlastní “umělecké dílo” portrétující jeho každodennost není pro Winstona hrozbou (leda tak uměleckého elitářství), ale nadějí pro svobodu projevu.
Winston však není optimista a kniha není dějinami našeho pokroku. Spíše naopak:
“Svobodu, za kterou mnozí v uplynulých staletích bojovali a kterou nám tak lacino odkázali, bereme příliš na lehkou váhu. Ve skutečnosti jsme dovolili, aby se toto slovo v ústech moderních chvástalů zkazilo, aby se stalo spíše symbolem bezuzdného uplatňování moci a represe než právem, které by takovému zneužívání zamezilo.”
V dnešní době technologické konvergence v rukou držíme telefon obsahující noviny, literaturu, fotografii a film (a snad v jistém smyslu i divadlo, pokud odhlédneme od skutečnosti, že platformy jako je Dramox jsou spíše jednou z forem dokumentací představení než aby je dokázaly nahradit). Cítíme se svobodnější než kdy jindy. Ale Winston upozorňuje: i když jde o nezvratný a nutný vývoj, nevede automaticky k rozšiřování říše svobody projevu. Proč?
Za prvé samotný rozvoj technologií nejde ruku v ruce s rozvojem obsahu; dokonce lze ukázat, že v určitých oblastech sdělovací funkce degraduje. Za druhé kýžená interaktivita, o které se hovoří už desetiletí (jak Winston připomíná, už v devadesátých letech se prorokovalo, že každý televizní divák bude dramaturgem svého vysílání – lineární televize ale dosud přetrvala a stále se těší vitalitě), je vykořisťována korporacemi, jejichž cílem není rozšiřování veřejné sféry, ale šroubování inovací a zisk. Za třetí jsme dnes více než kdy dříve snad ve všech oblastech komunikace (a do jisté míry i umění) pod vlivem reklamy a inzerentů, kteří mají zásadní vliv na to, co bude zveřejněno.
Ale především – podle Winstona podléháme technicistní iluzi, že internet je “ona” říše svobody, kterou se už nikomu nikomu nepodaří zglajchšaltovat. “Internet lze vypnout a zapnout stejně jako jakoukoliv jsou elektrickou nebo elektronickou síť,” upozorňuje. Winston si všímá nástupu rozmanitých mechanismů omezujících svobodu projevu v digitálním světě a konstatuje: v devatenáctém století měl tisk větší volnost než dnes (má tím ovšem namysli spíše anglofonní prostředí).
“Svoboda projevu je prokazatelná pouze tehdy, je-li urážlivá. Pokud se na tento paradox zapomene, je právo na svobodu projevu vážně ohroženo. Rozsah povolených projevů, zejména pokud se týkají sexu a násilí, se přinejmenším v některých médiích rozšířil natolik, že neustále naráží na hranice svobody, klasicky vyjádřené jako nepůsobení měřitelné společenské škody. (...) Za touto záplavou však dochází k erozi základů svobody projevu jako konceptu, který by se má těšit široké podpoře.”
Winston knihu psal ještě v době, kdy to byla pravice, kdo prosazoval “politickou korektnost” (dnes se již zapomíná, že tuto cenzurní strategii adaptovali v 80. a 90. letech konzervativci, aby prosazovali pohled na svět “morální většiny”), je tedy tato jeho alarmující slova chápat nad rámec dnes běžného konzervativního láteření na “woke kulturu”. Tezi o paradoxu svobody projevu jako práva urážet mimoto popsal ve svých dvou knihách věnovaných Salmanu Rushdiemu (jedna z nich se jmenuje přímo A Right to Offend). Svobodu projevu neohrožují pouze moralisté, ale rovněž politické a obchodní síly skryté za současnými technologiemi, i lidé samotní, kteří podléhají iluzi digitální volnosti a jsou ochotni se svých svobod vzdávat (což dokládá i aktuální výzkum Medianu).
Knihu doporučuji číst nejen proto, že je bohatá na historická fakta a zajímavosti (dozvíte se např. kde se vzalo slovo “silueta” nebo že boj proti dezinformacím je starý jako tisk sám), ale protože provokuje k přemýšlení nad tím, jak zacházet se svobodou projevu ve společnosti, která se cítí být nejsvobodnější v historii. A zákon “paradoxu” svobody projevu nás staví před pozoruhodný problém: jak zajistit, abychom se mohli veřejně urážet, ale přitom tím nepoškozovali společnost ani jednotlivce?
Theodore W. Jennings, Jr., Outlaw Justice: The Messianic Politics of Paul. Stanford University Press, 2013.
Radikální teolog Theodore W. Jennings (jeho život se pozoruhodně překrývá s tím Winstonovým: 1942-2020) je ve věřící LGBTQ+ komunitě ve Spojených státech legendou, u nás je ale téměř neznámý (což jsem si ověřil dotazem ke kolegům na teologické fakultě). Jako metodista klade důraz především na četbu Písma, která českému čtenáři může připadat minimálně netradiční, ne-li kreativní. Je ale založená na pozornosti k původnímu kulturnímu a historickému kontextu a dobré znalosti současných radikálních výkladů Nového zákona (jmenujme třeba Jacquese Derridu, z něhož podstatně vychází, nebo třeba i Alaina Badioua, jehož kniha o svatém Pavlovi byla přeložena i do češtiny). Asi nejvýraznější je jeho badatelské zaměření na teologii sexuality. Už od sedmdesátých let byl jedním z představitelů křesťanského myšlení, kteří se výrazně stavěli proti dualismu těla a ducha a moralismu. Problémem podle něj není lidská sexualita v jejích mnoha valérech (včetně homosexuality), ale institucionalizace sexuality (která tuto rozmanitost reglementuje do zkostnatělé “morálky”):
“Některé prvky křesťanské tradice poukazují na sexualitu jako na jádro našeho lidství. Naše sexualita nám připomíná, že potřebujeme druhého, že naše existence nikdy není existencí autonomní, ale vztahovou. Svou sexualitou si také připomínáme, že charakter naší existence je v ohrožení - že tím, že jsme ve vztahu k druhému, se neustále redukujeme k obrazu své touhy.” (Napsal ve svém článku “Theological Perspectives on Sexuality” v roce 1979.)
Jennings se věnoval queer komunitě, ale i problematice prostituce nebo pornografie bez předsudků, s otevřeností a úsilím navrátit lidskému tělu a sexualitě v křesťanství důstojnost a význam. Dokladem toho je jeho poslední kniha An Ethic of Queer Sex. Logicky si tím získal mnoho nepřátel, kteří ho neváhají označit za “heretika” – což nic nemění na tom, že jeho homoerotické čtení Bible (např. Man Jesus Loved) si získalo velký vliv. Dnes už lze nalézt rozsáhlou teologickou literaturu, která ukazuje, že používat Bibli jako “kladivo na homosexuály” devastuje bohatství významů, které jsou v křesťanské – či dokonce biblické – antropologii uložené.
Kniha Outlaw Justice není klasická monografie, ale spíše komentář, výzva ke společné četbě Listu Římanům. Tím se (vědomě) zařazuje do tradice sahající přes Karla Barthe, Martina Luthera až ke sv. Augustinovi. Čím se ale od těchto svých předchůdců Jennings liší – a v čem může být četba jeho knihy zajímavá o pro neteology – je výrazně politické rozumění jednomu z nejslavnějších novozákonních textů. Toto čtení je založené na vcelku logickém, leč opomíjeném předpokladu, že nejde o teologický, filozofický či dogmatický text, ale dopis, který psal v určitém historickém kontextu Pavel do Říma, tedy do metropole říše, specifickým čtenářům – elitám. Jennings analyzuje narážky a souvislosti obrazů, které v listu Pavel používá, a dokládá, že ve skutečnosti jde o ostrý politický manifest:
“Pavel předkládá radikální promýšlení politiky tím, že trvá na kontrastu spravedlnosti a zákona. Zatímco souhlasí s tradicí politického myšlení, že její základní problém má co do činění se spravedlností, Pavel se od této tradice odchyluje tím, že nabízí fundamentální kritiku předpokladu, že spravedlnosti lze dosáhnout právním uspořádáním společnosti. Pro Pavla (…) má politická otázka spravedlnosti úplně nový základ: jednání Boha v mesiáši.”
Jennings čte List Římanům jako fundamentální kritiku římské říše, jako kritiku židovského právního systému, jako radikální výzvu k tomu opustit iluzi, že může existovat nějaké státní řízení, které zajistí spravedlnost a morálku. Všímá si rovněž, že Pavel se (nejen v tomto dopise) staví do pozice “posledního z posledních”, aby solidarizoval se sociálně vyloučenými. Spravedlnost, kterou přichází hlásat, je totiž radikální kritikou moci, hierarchie a státu.
“Jako jeho mesiáš, identifikuje se s poníženými masami římské říše. Avšak tato sestupující sociální mobilita, tato identifikace s nejnižšími, není situovaná v rámci statické sociální stratifikace, ale do silového pole slova mesiáš. Toto jméno odkazuje na povstání utiskovaných, zotročených a zbídačelých a svržení mocných a privilegovaných.”
I když se na první pohled může zdát, že tento způsob čtení je násilný, nejen že Jenningsova argumentace je logická a vychází z dobrého poznání historického materiálu, ale především odpovídá pohledu, který najdeme i u jiných, dnes už nekontroverzních autorů – obdobnou biblickou kritiku moci představil ve své knize Království boží například Martin Buber.
Co tedy je ona “spravedlnost psanců” či “spravedlnost mimo zákon”? Není to jen plytká útěcha, ale výzva, apel. Opustit legalistické čtení Nového zákona, které nás (mylně) vede k představě, že je to jakýsi zákoník, ve kterém jsou pravidla, jimiž se má řídit společnost (jak přesvědčivě dokládá, i přímé zmínky odsuzující určité chování v listu je třeba číst v dobovém kontextu a ve vztahu k rétorickému záměru a nelze je prostě brát jako “přikázaní”), ale především pohlédnout nově na samotného spoluzakladatele křesťanství, sv. Pavla. V Jenningsově výkladu totiž není dogmatikem, ale živým současníkem problémů své doby, který namísto univerzálních filozofických pravd hovoří ke svým soudruhům (sic!), aby jimi pohnul. Věnuje se tedy špinavé práci na ulici, vzpírá se zakládání institucí a kodexů, promlouvá k člověku v jeho konkrétní situaci. (Jak čerstvý pohled na někoho, kdo je považován za patriarchálního legislativce církve!)
Jennigsova kniha nabízí odlišný pohyb od ritualizovaného a legalistického náboženství než filozofie, která (u nás např. prostřednictvím T. G. Masaryka či Ladislava Hejdánka) proměňuje křesťanství v dialektiku anebo etiku. Je spíše voláním po konkrétním prožívání naděje spravedlnosti ve světě nespravedlivého politického a sociálního řádu na straně vyloučených. Snad i proto může být pro českého čtenáře, uvyklého spíše na filozofování o víře, Jenningsova kniha tak pohlcující – opouští abstrakci a navrací křesťanství do úst “psancům”, jejichž spravedlnost buší na vrata říše. Takové křesťanství opouští knihovny a katedry a splývá s životem. Věčná to touha reformátorů! (Četl jsem paralelně s touto knihou básně od Dorothy Sölle a mohu doporučit – jako komplement to dává více než smysl)