Křesťané někdy hovoří o “pohoršení kříže”. Scandalum crucis je zděšení, které v prvních křesťanech (a tedy nejen v jejich oponentech, nepřátelích a pronásledujících!) vyvolávala představa, že ke spáse nevede cesta materiálních statků, úspěchu a šťastného života, ale víra, utrpení, oběť. Každý něco žádá: Židé znamení, Řekové moudrost, jen “my kážeme Krista ukřižovaného”, píše Pavel Korintským (1 Kor 1:22–23). “Bláznovství Boží”, které pohoršovalo tehdejší společnost (méně již společnosti následující, jež si radostnou zvěst obrousily ke stabilizaci sociálního řádu), převracelo hodnotový řád. Nebylo neutrální, vyvážené, rozumné. Ba ani diplomatické. Ježíš nebyl nestranný, ale horlivý obránce slabých. Slabost se stala silnější než lidé (1 Kor 1:25).
Izraelská filozofka Anat Matar působí na univerzitě v Tel Avivu. Dlouhodobě se věnuje nejen filozofii (navazuje na Wittgensteina, Derridu nebo Lyotarda), ale i kritice sionismu a okupace palestinských oblastí izraelskými silami. Pro mnoho z jejích kolegů a kolegyň “není z tohoto světa” podobně, jako křesťané pro Řeky a Římany v prvních staletích. Stojí na straně slabých, utiskovaných a není nestrannou akademičkou. Identifikuje se s politickou levicí a usiluje o filozofickou rehabilitaci pozice, kterou zastává.
V knize Bída etiky (což je aluze na Marxovu Bídu filozofie, ostrou a jízlivou odpověď na Filozofii bídy anarchisty Pierra-Josepha Proudhona) provádí podobný obrat v myšlení, jako Elizabeth Anscombe v článku Moderní morální filozofie v roce 1958. Anscombe se postavila domněle neutrální filozofii morálky a upozornila, že samotné morální myšlení se do západní filozofie dostalo z náboženství, z křesťanských hodnot a postojů. Co více, koncepty morální povinnosti je potřeba poustit, protože jde o deriváty, které již nemají co říct současnému světu. Moderní filozofové tlučou stále stejnou slámu. Je potřeba vrátit se k podstatě, která je uložena hluboko v pojmech, jež používáme.
Anscombe tento obrat v morální filozofii vedl k přijetí otevřeně stranického postoje. Již za druhé světové války protestovala proti kobercovým náletům na německá města, neslučitelná s katolickou ideou spravedlivé války, ale i proti použití atomové bomby. V šedesátých a sedmdesátých letech se stala jednou z hlavních tváří a ideoložek protipotratového hnutí, obhajovala “pro-life” encykliku Humanae vitae papeže Pavla VI. a za svůj aktivismus byla i zatčena.
S Matar ji spojuje kritika filozofie morálky, zdůrazňující stranickost a ideovou zakotvenost základů západní etiky v konkrétních, de facto politických postojích, ale i jasný a moc kritizující občanský postoj. I když se zcela liší ve svém politickém názoru, ba dokonce stojí na opačných stranách pomyslné barikády (zatímco Anscombe se stala zakladatelkou současné konzervativní etiky ctnosti, Matar volá po obnově radikálního levicové myšlení v etice), sdílejí i filozofická východiska. Anscombe byla studentkou Ludwiga Wittgensteina a překládala jej do angličtiny, Matar svůj výpad proti domněle neutrální etice staví rovněž na Wittgensteinově filozofii jazyka.
To je pozoruhodný příklad radikality, která nekoření v dogmatech, ale ve zpochybnění. Pevný bod není předem dán. Je objeven.
Matar si je těchto souvislostí vědoma, a proto v knize propaguje pohoršení stranickosti (the scandal of particularity) ve filozofii morálky, tedy zjištění, že ani etika zaměřená na univerzální povinnosti, ani esteticky orientovaná morálka “dobrého života” nejsou udržitelné. Iluze, že morálka zde byla před jazykem, že člověku potřeba navrátit se buď k univerzálnímu rozumu, anebo k předjazykové skutečnosti, je neudržitelá. Vždyť etika je výkon jazyka, řeči, do níž vstupuje kultura, dějiny, společnost, jež spřádá “jazykové hry”. Spolu s Wittgensteinem Matar přitakává poznání, že etikcká logika není nakládáním s morálními fakty, ale prací s významy, jež vznikají použitím v řeči. Tak odrážejí postoje, zkušenosti a dějiny.
To kupodivu neznamená, že by etika měla být relativistická. Naopak, Matar klade důraz na komunitní povahu řeči – je to společná hra, společný výkon konstrukce významů, sdružující lidi nejen synchronně (co říkáme nyní), ale i diachronně (co říkali naši předkové a předkyně). A levicové myšlení, které navazuje na křesťanské pohoršení obrany slabých a utiskovaných, je základem, na němž stojí naše morální řeč.
Protože nemůžeme odpojit politickou ekonomii od morálního diskurzu, etika se také musí zjevovat v politických barvách: povinnost, správné, špatné – takové pojmy nelze odvázat z této struktury. Ano, jistě, přijímají všední, zkreslené, vykolejené významy od vládnoucí kapitalistické ideologie. Ale impicitně tato ideologie také odhaluje jejich pravý obsah, který musí být propříště zabalen do dědictví levice …
Většina knihy je založena na kritice a vyvracení postojů etiky povinnosti a estetické etiky, a spíše než návodem na konstrukci nové morální filozofie je – v souladu se svým názvem – frontálním útokem na všechny představy o neutralitě myšlení. Matar vysvětluje, že namísto prioritizace etiky před politikou (jako tomu je běžně v liberálně-demokratických hnutích volajících po “slušné politice”), která zbavuje morální myšlení účinku, je potřeba bránit etiku před infekcí dominantní politické ideologie, jež vše překládá do jazyka peněz.
Etika tak, podobně jako filozofie, musí žít ze své dialektické podstaty – usilovat sice o formulaci univerzálních pojmů, ale zároveň napadat svá vlastní dogmata a být neúprosným zpochybňováním. Zaujímat explicitní, politickou pozici tedy neznamená vzdát se kritického rozumu, anebo přijmout stranická dogmata; morální filozofie je jako uroboros, jenž hryže svůj ocas. Tato stabilita v nestabilitě přemosťuje dogmatismus a relativismus poukazem na konkrétní dějinnou pozici, z níž filozof nebo filozofka hovoří (chtěli bychom napsat: z níž filozofie hovoří, ale taková neosobní a univerzalizující perspektiva by byla návratem k hříchům kabinetní vědy).
Matar připomíná, že Derrida se považoval za profesora ve smyslu člověka, jehož profesí je projevovat se, hlásit se k něčemu, prohlašovat (to je latinské dědictví – professiō). To znamená, že jeho psaní, ale i učení, není odtažité, ale angažované. “Věří v to, co píše, a přijímá za to veřejnou, politickou zodpovědnost,” připomíná Matar. A protože “neexistuje nic jako neutrální výrok”, není možné být profesorem či profesorkou etiky, aniž by se člověk angažoval v bojích své doby.
Pohoršení stranickosti ve filozofii je tedy podobně jako pohoršení křesťanské “inkarnační”. Matar sice nepoužívá tento teologický jazyk, ale odkazy k žido-křesťanské tradici dokládají, že si můžeme dovolit dotáhnout její argumentaci – píše: “filozofové jsou lidé, lidé jsou z masa a kostí, jsou to politická zvířata, členové komunity”. Inkarnační rozměr etiky je podobně jako v teologii výzvou rozumět prve abstraktním pojmům v živé, mezilidské interakci, být odpovědí na konkrétní utrpení, sociálním i politickým stanoviskem. Taková etika odmítá jak purismus a abstrakci, tak pozitivistickou redukci:
Tvrdím, že morálka by měla být dnes chápána jako derivát levicové politické pozice, která se vynořila a krystalizovala v postfeudální Evropě, inspirována starověkými kořeny evropského myšlení (pohanskými, řeckými, židovskými, křesťanskými). Vyvinula se, šířila se po světě a přinášela změnu – a to dělá dodnes. Není zde žádní statická, soudržná struktura. (…) Dynamismus, pluralita a vnitřní rozpory toho, co správně nazýváme radikální, demokratickou, socialistickou, feministickou a anarchistickou levicí, uděluje význam etickému diskurzu. Je to pro něj skutečně podstatné a klíčové.
Kniha Anat Matar není pro filozofické začátečníky. Ale přináší velmi čerstvý vítr do poněkud zatuchávajících kabinetů morální filozofie, jež po stabilizaci aplikované etiky v sedmdesátých a osmdesátých letech (ta byla přesně takovou politicky motivovanou etikou, jak Matar propaguje) ztratily svoji schopnost promlouvat ke světu, v němž žijeme. Cením se především toho, že Matar detailně a analyticky ukazuje, jak “neutrální” etika kolaboruje s dominantním politickým systémem, aniž by se k tomu byla přiznala, a zároveň autorka ukazuje cestu k nedogmatické levicové etice.
Myslím však, že paralelní četba Anscombové může být více než prospěšná: ne proto, abychom získali “nestranný” pohled na věc, ale abychom mohli zažít dvě podoby téhož a pozorovat fyziologii angažované etiky v její plnosti. Matar však pro našince zůstává jasnou výzvou k přijetí radikální akademické perspektivy, která se neschovává za utiskující objektivitu.
Anat Matar, The Poverty of Ethics. Brooklyn: Verso, 2022. Původně vyšlo v hebrejštině v roce 2019 jako על דלות המוסר – מסה קריטית.