ZÁPISNÍK: Svěcení práce
Obrázek: Time
I když na sociálních sítích trávím minimum času (a Facebook či LinkedIn už jsem zrušil), přesto občas spadnu do “králičí nory”, která mne dokonale pohltí. Většinou jsou to obskurní témata, jimž se slušný intelektuál vyhýbá, ale začátkem máje mě takhle “vtáhla” diskuze na Twitteru k otázce nadbytečnosti státních svátků. Především pravicově orientovaní diskutéři rozebírali nejen to, zda volna není moc a státu a ekonomice neunikají peníze (přičemž mi hlavou stále vířilo, jak oproti “temnému” středověku, kdy se slavil kdejaký svatý volným dnem, je moderní doba zavázána spíše time managementu otrokářských společností), ale objevil se i pozoruhodný postřeh, že “nejlépe je slavit svátek práce prací” a že mít na ten den volno je absurdní nesmysl. Nuže, nic asi lépe nevystihuje současný postoj k práci než úplné otočení smyslu tohoto svátku. Jak ještě nedávno bylo všeobecně známo, jde o svátek dělnický (nikoliv jejich zaměstnavatelů), který připomíná boje pracujících za jejich práva – mezi něž například patří i důstojná pracovní doba a čas na odpočinek. První máj vymyslely odbory a dělnické organizace (ne komunisté) a slavily ho poprvé v roce 1889 v Chicagu na památku obětí masakru chicagských dělníků na anarchistické demonstraci o tři roky dříve (další doklad, že anarchokapitalismus je z hlediska politické ideologie anarchismu úchylka – tento směr masově vždy stál především na straně dělnictva a libertariánského pojetí socialismu). Proto jsem se rozhodl přinést dva tipy na knížky, které jsem teď četl a které s tématem práce a kapitalismu úzce souvisí.
ČTENÁŘSKÝ DENÍK:
Carolyn Chen, Work Pray Code: When Work Becomes Religion in Silicon Valley. Princeton University Press, 2022.
Americká religionistka Carolyn Chen působí na entografické katedře Univerzity v Berkeley a zároveň je spoluředitelkou tamějšího Centra pro religionistiku. Snad i vzhledem ke svému etnickému původu se v minulosti věnovala především vztahu náboženství a nové ekonomiky v asijsko-amerických komunitách (například studovala taiwanské imigranty), ale ve své poslední knížce Pracuj, modli se, kóduj se zaměřila na úplně odlišný „kmen“ – profesionály ze Silicon Valley. Tuto knížku můžu vřele doporučit, protože jednak skvěle doplňuje více teoretickou práci Ronalda Pursera McMindfulness (vyšlo 2019), jednak ukazuje podstatné změny v práci, postojích a životním stylu profesionální sociální třídy v posledním půlstoletí.
Lapidárně řečeno: dokládá, že pracovat více znamená zároveň spojit práci s hledáním transcendence v plně náboženském duchu. Zajímavé je, že na rozdíl od Weberových tezích o vztahu protestantské morálky a ducha kapitalismu se s nástupem „kreativních průmyslů“ stává inspiračním zdrojem především buddhismus, mindfulness a jóga. Tedy východní tradice, které se jeví být lépe slučitelné s racionalitou post-průmyslového věku.
K ohromnému rozvoji profesionální sociální třídy došlo (nejen v USA) po druhé světové válce. Tehdy se ostatně toto téma dostalo do hledáčku sociologů, především C. Wrighta Millse, jehož autorka rovněž zmiňuje. Kniha nám ale umožňuje porozumět tomu, v jak odlišném světě žijeme. Do sedmdesátých let, kdy dochází k řízené demontáži organizovaného kapitalismu, jehož symbolem je „baťovská“ fabrika (k tomu doporučuji číst Stručné dějiny neoliberalismu od Davida Harveyho z roku 2005), měla profesionální třída rutinní a ubíjející zaměstnání, onu „železnou klec“ racionality omezenou čtyřicetihodinovým týdnem. “Bílé límečky“ se v práci nemohly realizovat podobně jako např. řemeslníci či lidé v některých sektorech služeb (jako je pedagogika nebo lékařství) a zaměstnání jim bylo nutností. Životní energii pak pracovníci vkládali do aktivit ve volném čase, do účasti ve spolkové činnosti, a především v církvích. Zde se odehrávalo jádro amerického života vzdělanějších vrstev v padesátých a šedesátých letech. Zde se nacházeli přátelé, zakládaly rodiny, lidé se realizovali – píše Chen. A touto optikou je třeba číst i onu masovou politickou angažovanost Američanů v letech šedesátých.
Situace se s rozpadem průmyslového věku (a nástupem informační společnosti, neoliberalismu, investičního kapitalismu nebo post-fordistické ekonomiky – lhostejno, jak to nazveme) změnila: dnes „bílé límečky“ v USA pracují mnohem více (jízlivě působí poznámka autorky, že se obrátila situace profesionálů a dělníků – zatímco ti první v padesátých letech pracovali méně než ti druzí, dnes je to naopak). Na kluby, církve a občanskou participaci není čas (lidé v Silicon Valley jsou politicky inertní, dokládá Chen). V roce 2000 přes čtyřicet procent absolventů amerických vysokých škol pracovalo více než čtyřicet hodin týdně. Lidé, kteří patří mezi dvacet procent nejvyšších příjmových skupin (kvalifikovaná profesionálové, manažeři), pracují zhusta více než ti ze „spodních“ dvaceti procent. Demonstruje to citát jednoho z lidí, o nichž autorka píše:
„Nikdo dneska nepracuje čtyřicet hodin týdně. Padesát hodin znamená dobrý týden. Šedesát až šedesát pět je typičtější.“
A kniha Pracuj, modli se, kóduj ukazuje, jak tento posun ovlivnil náboženský život profesionálů i management velkých technologických forem. Především, transcendence se stala součástí práce. Proto tito pracovníci zhusta deklarují, že jsou nevěřící – přesah jim na rozdíl od církve poskytuje zaměstnání, kterým (jak věří) mění svět. Nejde však jen o nějakou plytkou metaforu. Chen mapuje, jak se v technologických firmách záměrně objevují seberozvojové a mindfulness aktivity, jak se manažeři učí od buddhistických mnichů, anebo dokonce přímo do pracovního rytmu zapouštějí řízené meditace, rituály a náboženstvím nasáklé aktivity. Některé z technologických firem dokonce mají pozice nazvané „duchovní vedoucí“ nebo „mindfulness vedoucí“. Lidé v těchto firmách chodí na „dharma talks“ a jsou managementem vedeni k tomu, aby v rámci své práce reflektovali Buddhovo učení. Google má program „Search Inside Yourself“, kterému zaměstnanci sami říkají „církev“. A tak mezi vysoce kvalifikovanými americkými profesionály práce nahrazuje náboženství. Na jedné straně poskytuje pocit autenticity, seberealizace a transcendence, na straně druhé dává vedení firem nástroj na zvyšování produktivity, efektivity a tržního úspěchu.
„Vysoce kvalifikovaní profesionálové neopustili náboženství. Namísto toho hledají ve svém zaměstnání utišení žízně po přináležení, identitě, smyslu a transcendenci. Americké společnosti se čím dál tím více stávají novými chrámy, kostely, mešitami a synagogami. Práce se stala duchovní praxí, která inspiruje náboženský zápal. Lidé ‚neprodávají své duše‘ práci. Spíše je práce místo, kde nacházejí své duše.“
Kniha mi přijde pozoruhodná nejen pro tyto postřehy, ale že předkládá živý obraz proměny práce ve světě, v němž žijeme. Respektive – není už načase přestat hovořit o „proměně práce“, když tento posun od průmyslové reality nastal před půlstoletím? S tím zároveň vyvstává pro našince pohybujícího se v oblasti umění klíčová otázka: není načase začít znovu „číst“ všechny ty nové vlny, existencialistické a absurdní tendence v poválečném umění, které proti průmyslové „automatizaci“ člověka bojovaly? I když jde o stále inspirativní umělecká díla, jejich sdělení nepatří do našeho světa. Průmyslová antropologie, onen „jednodimenzionální“, byrokracií a mechanickou činností ubitý člověk, je už pryč. Přesto se stále (dle mých osobních zkušeností z uměleckého vzdělávání) vztahujeme k této „zlaté“ éře umění a hledáme v ní sílu pro vlastní tvorbu. Dokážeme však adekvátně překládat kritiku, která je v tomto umění uložená, do naší doby?
Erik Olin Wright, How to Be an Anticapitalist in Twenty-First Century. Verso Books, 2019.
Skvělým komplementem k Pracuj, modli se, kóduj může být poslední kniha amerického sociologa Erika Olina Wrighta (1947–2019). Jde o knihu skutečně poslední, protože ji psal v době, kdy mu byla diagnostikována leukémie, na niž zemřel. Původně mělo jít o větší projekt, který by uspokojil “lidovějšího” i odborného čtenáře, ale nakonec byla dokončena jen ona populární část – a nutno podotknout, že i takto samostatně funguje velmi dobře. Wright působil na Univerzitě Wisconsin–Madison a věnoval se především sociální stratifikaci (tedy třídám), ale i egalitářským alternativám a podpoře angažovaného hnutí šedesátých let (v nekrologu jej česká iDnes označila za “guru neomarxismu”). Jeho akademická kariéra tedy rozhodně nebyla nudná. Například v roce 1981 jej chtěli draftovat na Harvard, ale postavila se tomu vlivná anti-marxistická klika (v čele s konzervativním sociologem Danielem Bellem, který je známý svými kritickými studiemi post-průmyslové společnosti a knihou Kulturní rozpory kapitalismu), která rozhodnutí katedry zablokovala. Nicméně v roce 2012 byl Wright zvolen prezidentem Americké sociologické společnosti, takže jeho místo mezi současnou americkou akademickou smetánkou je již nezpochybnitelné.
Kniha Jak být antikapitalistou v jednadvacátém století je přesně to, co slibuje titul – populární úvod do kritické analýzy kapitalismu, ale především nastínění možností jeho překonání. Knihu doporučuji nejen kvůli jejímu hlavnímu sdělení, ale protože se od ostatních publikací podobného typu výrazně liší – není totiž agitačním pamfletem, ale jakýmsi rozumným rozhovorem s člověkem, který zasvětil studia kapitalismu a jeho alternativ celý život a předkládá “the best of” svého přesvědčení. Skvělá je tedy kniha pro ty, kteří se chtějí rychle zorientovat, ale rovněž si uspořádat problémy, které kapitalismus způsobuje, a alternativy, jež k němu existují – a zhodnotit, které z nich jsou již jen antikvitami.
Wright nepíše z pozice politického aktivisty, ale sociologa, jenž ví, že “kapitalismus plodí antikapitalisty”. Zde tkví jádro racionality celé knihy – kapitalismus ohrožuje sám sebe (to jsou ty slavné “vnitřní rozpory”!) spíše, než že by šlo o nějaký útok z vnějšku. A to především proto, že snoubí tržní systém s třídní hierarchií. Wright důsledně dbá na to, aby oddělovat tyto dva elementy. Činí tak proto, aby čtenáře oprostil od zjednodušené (a nesprávné) myšlenky, že kapitalismus je tržní hospodářství. I v kapitalistických alternativách (například korporativní ekonomika, v níž organizaci vlastní a spravují její pracovníci) existují nějaké podoby trhu; ale kapitalismus je specifický tím, že zde existuje sociální třída kapitalistů, tedy těch, kteří mají moc v rámci organizací i v rámci celého politického systému. Proto není kapitalismus demokratický (navzdory tezím Miltona Friedmana a F. A. Hayeka) – kombinuje “rovnostářské” principy trhu s mocenskou hierarchií sociálních tříd. Toto je tedy vnitřní rozpor neoliberalismu, jenž postupuje, že trh je svobodný a rovný, a zároveň systémově podporuje zájmy mocensky dominantní třídy majetných (zrovna jsem na Twitteru viděl příspěvek premiéra Petra Fialy, který napsal: “Chci štíhlý stát, který je silný, plní své funkce, je schopen chránit lidi, zajistit jim energie, ale zároveň není zbytečně byrokratický a rozbujelý.” – skvělý příklad politického oxymoronu).
A stejně tak analyticky přistupuje Wright i k “antikapitalismům”, tedy alternativám, které nutně zahrnují dvě složky – třídní zájmy a morální hodnoty. Tady je četba mimořádně podnětná. Jednou z ústředních Wrightových tezí totiž je, že ani jedna z těchto nutných částí antikaputalismu nemůže chybět. Třídní zájmy – to je samozřejmě klasická marxistická teorie, která se staví na stranu těch, jejichž materiální zájmy kapitalismus ohrožuje (tedy dříve “dělnictvo”). Kapitalismus stále staví proti sobě sociální třídy a jakákoli jeho kritika vyžaduje vlastní “rozpoznání umístění v třídních vztazích”, ale to nestačí. Tento klasický přístup není, jak Wright dokládá, adekvátní pro komplexní ekonomiku jednadvacátého století, kdy se potýkáme se zcela novou třídní strukturou. Je tedy potřeba zahrnout i morální hodnoty, které artikulují nikoliv pouze “co je špatně”, ale i co “je dobře”, jaký svět má být. Tyto hodnoty navíc, jak zdůrazňuje, mohou přicházet i z náboženské oblasti, a proto se i pro jednadvacáté (anebo možná především pro jednadvacáté) století jeví jako produktivní nahlížet na ekonomické problémy teologickou perspektivou. Zároveň je ale třeba zdůraznit, že sama o sobě tato morální perspektiva nestačí – musí jít ruku v ruce s třídními zájmy.
Wright tedy vhodně propojuje etiku a sociologii a ukazuje, že antikapitalistická kritika se bez jednoho z toho nemůže obejít; pokud při četbě listujeme i knihou Pracuj, modli se, kóduj, je nám jasné, že součástí této kritiky musí být i kritika náboženská (čili kritika náboženství z náboženských pozic). Chceme-li kritizovat kapitalismu, musíme vždy vědět “jak a koho poškozuje” a “s čím je v rozporu s naším přesvědčím”. Na základě odpovědí na tyto dvě otázky potom Wright rozděluje hodnoty, s nimiž antikapitalismus operuje, na tři clustery – které nikoliv náhodou odpovídají osvícenskému krédu rovnost (equality/fairness), svoboda (democracy/freedom), bratrství (community/solidarity). Etická rovina, z níž lze provádět úspěšnou kritiku kapitalismu, je založena na idejích rovného přístupu k hmotným a sociálním prostředkům pro vzkvétající život (rozvoj osobních schopností a dispozic) ve svobodném prostředí lidí, kteří k sobě žijí naplňující a vzájemné vztahy:
“Vzkvétající život je takový, v němž jsou schopnosti a dispozice osoby rozvíjeny tak, že jí to umožní dosáhnout svých životních cílů, takže v obecném smyslu mohou uskutečnit svoje možnosti a záměry.”
K tomu je samozřejmě potřeba rozvíjet i odpovídající podmínky, a to včetně environmentální udržitelnosti a možnosti rozhodovat o vlastním životě svobodně. Tím se zároveň ze smysluplné kritiky kapitalismu vykazují všechny totalitární, autoritářské a jiné pozice, neboť jakákoliv kritika kapitalismu musí být rovněž kritikou sociální hierarchie a moci. Nelze však vedle sociální spravedlnosti ani pominout ty prvky kapitalismu, které rozhlodávají sociální kohezi: kompetitivní individualismus a individualizovaný konzumerismus. Kapitalismus nepřináší svobodu. Wright svoji kritiku jasně kotví v osvícenské představě, že každý člověk má svoji důstojnost a má se rozhodovat o svém životě do co největší míry sám – čímž zároveň ukazuje, že největším rozporem kapitalismu je, že z principu nemůže být nástrojem k dosažení toho, co sám slibuje:
“Svoboda jako hodnota leží hlouběji než v prosté možnosti říci ‘ne’; je to také schopnost pozitivně nakládat s vlastními životními plány. (…) Vlastnosti kapitalismu, které překáží svobodě a jsou antidemokratické, mohou být sice částečně zkrocené, ale nemohou být eliminovány.”
Wrightova kniha tyto výchozí teze používá k tomu, aby typologizovala různé podoby odporu proti kapitalismu, ukázala, v čem jsou nedostatečné, a nabídla vlastní řešení. To ponechává s dovolením jako lákadlo k četbě, jen dodám, že roztřídění “antikapitalismů” na strategické logiky mi přijde velmi praktické a umožňuje se vyhnout všem těm komplexním problémům politických ideologií a dějin antikapitalist ických hnutí, oprostit se od nekonečných diskuzí o tom, který přístup vede k “lágrům” a který k “chaosu”, a soustředit se na trahnsverzální vlastnosti existujících hnutí a tradic, které nám pomůžou hledat v nich společné, principiální znaky – a taky provádět principiální kritiku (protože většina těchto strategických logik je podle Wrighta nepoužitelná). Ať už tedy kritika chce rozbít kapitalismus, rozebrat jej postupně, zkrotit jej, stavět se mu na odpor či z něj utéci (to je oněch pět strategií), samostatně jsou tyto přístupy pro jednadvacáté století neadekvátní. Wright doporučuje vybrat z nich to nejlepší, propojit je a překonat jejich problémy, tím pádem se zároveň vzdát jejich historické determinace a opustit iluzorní představu mnoha “radikálních” hnutí.
Wrightova kniha je analytická, čtenářsky přívětivá svojí střízlivostí a argumentací, není agitkou ale postupným a přesným kladením otázek a odpovědí. Je skvělá nejen k třídění myšlenek (a prohloubení zjednodušeného obrazu kapitalismu a jeho alternativ – nikoliv pouze levicových), ale i k přijetí skutečnosti, kterou ve své knize zobrazuje i Chen. Politický a ekonomický systém, v němž žijeme, se podstatně liší od “moderní doby” Charlieho Chaplina. Wright zanechal závěť, v níž nás vede k živému dialogu.