Proč by liberálové neměli být manažery
Aneb jak liberalismus ztratil svoje rovnostářství s nástupem moderního podnikání
ZÁPISNÍK: Efektivita vany
Z doby, kdy se člověk po střední škole zapojuje naplno do pracovního procesu, mám několik výrazných zážitků z různých zaměstnání vedených přesvědčenými liberály. V jednom z takových (malých) podniků jsme všichni žili kultem svobody a nezávislosti – neustále jsme se opájeli vedením podporovanou myšlenkou, že firma je “naše” a že záleží jen na nás, jak v ní porosteme, jak se v ní realizuje, kolik ze zisku si nakonec utrhneme. Naše životy byly natolik spojovány s touto mladou firmičkou, až se mezi některými tehdejšími přáteli vžilo označení “sekta”. Odlišení soukromého a pracovního neexistovalo.
Obraz, který mi zůstane před očima asi navždy: jedna porada se odehrála v koupelně, protože manažer této firmy se potřeboval vykoupat. Dostatečně racionálně vysvětlil, že je to nejefektivnější řešení. On ušetří čas, vyřešíme, co bude potřeba, a pak se budeme moci věnovat dalším záležitostem. Pravděpodobně mu dodnes nedošlo, jak ponižující pro kohokoliv je sedět s poznámkovým blokem vedle vany, v níž se koupe váš šéf.
Vláda dnes v rámci dalších “ozdravných” balíčků navrhuje v rámci reformy pracovního práva zavést možnost dát komukoliv výpověď bez udání důvodu. Tedy to, po čem vlastníci podniků a manažeři dlouhou dobu volají. “Nechceš k vaně? Ok, sice ti budu muset vysolit odstupné, ale je to lepší, než se s tebou otravovat.” Realita je taková, že zaměstnanec se třeba za pár měsíců koupat nebude moci vůbec. Holt všichni jsme si rovni ve zodpovědnosti za naše štěstí.
Návrh má samozřejmě svoji vazbu na další zákony, reformy a nástroje. Ale vzbuzuje ve mně přesvědčení, že jde o další mechanismus, jenž pouze utvrdí zaměstnavatele v tom, že ve svých firmám jsou neomezenými vládci.
ČTENÁŘSKÝ DENÍK
Elizabeth Anderson, Private Government: How Employers Rule Our Lives (and Why We Don’t Talk about It). Princeton – Oxford: Princeton University Press, 2017.
Vzpomínáte, kdy jste si naposledy v zaměstnání přišli jako svobodní, nezávislí lidé, požívající nezpochybnitelnou důstojnost? Kdy jste naposledy měli pocit, že žijete v liberální společnosti sobě navzájem rovných lidí? Americká filozofka Elizabeth Anderson, specializující se na politickou filozofii, etiku a feministickou teorii, ve své knížce Soukromá vláda píše:
Představy o svobodné tržní společnosti, které měly smysl před průmyslovou revolucí, se dodnes šíří jako ideály, slepé k hrubému nesouladu mezi základními společenskými předpoklady vládnoucími v sedmnáctém a osmnáctém století a dnešní institucionální realitou. Říká se nám, že naše volba je mezi volným trhem a státní kontrolou, zatímco většina dospělých žije svůj pracovní život pod třetí věcí: soukromou vládou.
Anderson svůj argument staví lapidárně: prvotní liberálové, jako byli levelleři, John Locke nebo nakonec i Adam Smith, spojovali ideu volného trhu s myšlenkou samozaměstnanosti, nezávislosti jedince a rozbití hierarchií a institucí, a jejich cílem byla dokonalá rovnost všech. Volný trh měl znamenal všeobecný respekt, měl rozbít autoritářství feudalismu, církve, státu, cechů, a nakonec i tradiční rodiny.
S nástupem průmyslové revoluce z tohoto ideálu zůstal pouze onen volný trh. To umožnilo obrátit liberální myšlenku vzhůru nohama – egalitářský étos převzalo socialistické hnutí a liberálové přijali autoritářský pohled na ekonomiku. To se projevuje především v tom, že vlastník firmy je výsostným vykonavatelem liberálního imperativu, a se svým majetkem, do něhož patří i zaměstnanci, si může dělat, co chce. Anderson píše ještě ostřeji:
Většina zaměstnanců ve Spojených státech je ve svém pracovním životě řízena komunistickou diktaturou. Obvykle mají tyto diktatury zákonnou pravomoc regulovat život pracovníků mimo pracovní dobu - jejich politické aktivity, projevy, výběr sexuálního partnera, užívání rekreačních drog, alkoholu, kouření a cvičení. . . [Z]aměstnavatelé tuto pravomoc v mimopracovní době uplatňují nepravidelně, svévolně a bez varování. Pouze polovina amerických zaměstnanců se těší alespoň částečné ochraně svých projevů mimo pracovní dobu před vměšováním zaměstnavatele.
Tento pozoruhodný myšlenkový obrat známe i z českého prostředí: často nejen od manažerů a majitelů firem, ale i od politiků slýcháme hesla o suverenitě vlastníka. “Toto je můj podnik! Jestli chceš zůstat, budeš dělat, co ti říkám já,” je paradoxní prohlášení dnešního ekonomického liberála. A nakonec, co je na tom špatně? Nemáme skutečně svobodu zvolit si zaměstnání, dohodnout se na smluvních podmínkách, odejít, když se nám to nelíbí? To je podstatný argument obhájců hospodářského liberalismu, jako jsou například ekonomové Armen Alchian a Harold Demsetz. Anderson namítá:
To je jako tvrdit, že Mussolini nebyl diktátor, protože Italové mohli emigrovat. Emigrační práva sice mohou dávat vládcům zájem na dobrovolném omezení jejich moci, ale taková práva ji stěží ruší... [Tvrdí-li], že tam, kde jedinou sankcí za neposlušnost je vyhnanství, případně občanská žaloba, autorita neexistuje, překvapí ty, kteří podléhají nesčetným státním regulacím, jež jsou podpořeny pouze občanskoprávními sankcemi... A konečně, manažeři mají k dispozici řadu dalších sankcí kromě propuštění a žaloby: mohou zaměstnance degradovat, snížit jim plat, přidělovat jim nevyhovující pracovní dobu nebo příliš mnoho či příliš málo hodin, přidělovat jim nebezpečnější, špinavé, podřadné nebo vyčerpávající úkoly, zvyšovat jejich pracovní tempo, připravovat je na neúspěch a v rámci velmi širokých mezí je ponižovat a obtěžovat.
Anderson sice velmi ostře kritizuje současný manažerský a ekonomický étos, ale její cíl je hlubší. Chce otočit logiku liberalismu proti proudu dějin a ukázat, že ve svém původním pojetí byl v rozporu s tím, za co je dnes vydáván. To v minimální variantě znamená, že se dnešní ekonomičtí liberálové (mimochodem včetně anarchokapitalistů) nemohou odvolávat na původní liberalismus, ale musí přiznat, že jejich argumentace vychází z jeho pervertované podoby.
Vždyť liberalismus neznamenal primárně obhajobu volného trhu, ale spojoval tento požadavek s imperativem rovnosti všech lidí. A rovněž vzájemným respektem. Jak připomíná Anderson, v perspektivě sedmnáctého a osmnáctého století (čili do vypuknutí průmyslové revoluce a vzniku velkých podniků) byla perspektiva řemeslníka, který pracuje “sám na sebe”, ideálem umožňujícím dosáhnout úplné materiální i společenské nezávislosti.
Šlo tedy o svého druhu anarchistický ideál, založený na perspektivě lidské důstojnosti – žebrák je závislý na druhém, nemůže se rozhodovat sám; samozaměstnanec je svobodný, nemusí se podřizovat. V době, kdy vznikaly liberální myšlenky, to ostatně byla úvaha velmi přesvědčivá – bylo těžko si představit podnikání o více než deseti lidech a veškerý pracovní výkon byla stará dobrá ruční práce. To až mechanizace a vytvoření speciální manažerské a vlastnické třídy s nástupem průmyslové revoluce zadupala egalitářský smysl liberalismus do země.
Anderson tak umožňuje nejen znovu promýšlet základy liberalismu (a to osvěžujícím způsobem především pro ty, kteří se s tímto pojmem dnes již raději rozžehnali), ale rovněž se diferencovaněji vrátit k problému nástupu buržoazie v moderním věku. Ukazuje totiž – až téměř dialekticky, jakkoliv se tomuto způsobu myšlení vyhýbá – proměnu původně výrazně egalitářské třídy v základ moderního autoritářství, snu o nezávislosti sobě rovných lidí požívajících a navzájem respektujících svoji důstojnost v animální touhu mít vlastní vesmír, v němž mohu panovat. Klíčovým dějinným faktorem byla proměna společenských vztahů vlivem nástupu nové technologie, která původní buržoazii roztrhla, a zároveň těm, které uvolnila z feudálních vztahů (dělníci) nemohla již nabídnout zdroje a prostředky k samozaměstnanosti.
Ideál “malých podnikatelů” samozřejmě zůstal dodnes pevnou součástí liberální ideologie, a nalezneme jej v různé podobě například i v rétorice českých pravicových stran (zvláště ODS a TOP09). Ve světle analýzy, kterou Anderson přináší, jde však o nebezpečnou politickou iluzi, která zastírá skutečnost. Dnes není úplná samozaměstnanost dosažitelná. Svět se změnil, a protože jádrem liberálního postoje bylo spíše egalitářství a nezávislost, měly by se tyto politické síly (teoreticky) více soustředit na kontrolu vlastníků, posilování demokratických způsobů řízení na pracovištích, omezování moci managementu nad soukromým životem pracujících… ale to by samozřejmě ztratily své hlavní podporovatele, jimiž jsou právě oni moderní autoritáři skrytí pod rouškou laissez-faire.
Řečeno lapidárně: volný trh jako ideál nezávislosti patří do dějin. Dnes je potřeba přemýšlet nad tím, jak se vrátit k liberálnímu étosu důrazem na rovnost, svobodu a lidskou důstojnost každého z nás. Tak ostatně chápal liberalismus i Orwell, velký kritik liberálů své doby (a socialista). Objeví-li se někde nezpochybnitelná autorita, nárok manipulovat s druhým člověkem, nezpochybnitelná moc – je potřeba se jí postavit.
Na knize Elizabeth Anderson je cenné, že ji lze číst různými způsoby. Jako politický manifest, manažerskou motivační příručku, historickou analýzu, dekonstrukci liberální ideologie… Především ale Anderson osvědčuje svůj liberalismus tím, že součástí knihy jsou i kritické odpovědi od dalších autorů a její pokus vypořádat se s těmito výtkami. Sama kniha tak vyjadřuje liberální étos, je diskuzí, dialogem, setkáním. To je velmi osvěžující.