Zrušit čas, svrhnout řeč
ZÁPISNÍK: Rychle, zpomalte!
Hnutí nerůstu (přesněji však odrůstu – degrowth) a popularita různých “pomalejších” životních stylů je spolu se vším tím vědecko-fantastickým cestováním časem jasným dokladem, že naše pozdně-moderní obsese časem začíná být patologická a cítíme potřebu ji kompenzovat, uniknout z ní, snít o možnosti čas překročit.
Slow movement je nástrojem ke zmírnění dopadu technologie času, ať se projevuje ve stravování, turistice nebo vědě. Když v roce 1986 protestoval italský aktivista Carlo Petrini proti otevření restaurace řetězce rychlého (sic!) občerstvení McDonald’s v Římě, netušil, že zažehne pochodeň, která povede až k založení norského think tanku Světový institut pomalosti o dekádu později. Několik zásad pro ilustraci: nespěchejte, nedělejte více věcí zároveň, nedělejte nic – oddejte se snění, vyrovnejte práci a život, dobře spěte, nepřeplňujte kalendář nebo vypněte mobil (na webu institutu najdete další).
Málokdo ale šel tak daleko, že by prohlašovat samotné zrušení času. Jednu dobu světovými médii putoval klep, že na ostrově Sommarøy chtějí obyvatelé zrušit čas; nakonec celých devětašedesát dní v roce tam slunce nezapadá a zdá se, jako by se skutečně zastavil. Naneštěstí to byla opět jen reklamní kampaň (mimochodem neskutečně efektivní – vyvolala zájem médií v hodnotě více než jedenáct milionů dolarů, přitom stála jen šedesát tisíc), která měla přilákat více turistů. Pozoruhodný paradox: považujeme čas za tak pevně spojený s lidskou přirozeností, že když se proti němu někdo opravdu radikálně postaví, musí v tom být nějaký podvod.
Přesto existuje zcela vážně míněná kritika času z radikálních politických pozic, která má za cíl ukázat na to, jak samotná existence měření času zotročuje člověka – a jakákoliv jeho lidská emancipace musí opustit myšlenku pokroku, vývoje a dějin (a to včetně vývoje lidské osobnosti – což je velký paradox mnoha fanoušků pomalého života, kteří plní sociální sítě svými příběhy o tom, jak jim zpomalení umožňuje lidsky se vyvíjet). Anarchoprimitivisté, kteří se touto ideou zabývají, tvoří téměř neznámé a marginální křídlo politické ideologie, kterou máme jinak spojenu především s modernistickým progresivismem. John Zerzan, jemuž dnešní newsletter věnuji, však rozhodně stojí za přečtení – a je to ideální tip na letní dovolenou.
Obrázky jsem vygeneroval s pomocí Leap AI.
ČTENÁŘSKÝ DENÍK
John Zerzan, Time and Time Again. Olympia: Detritus Books, 2018.
“Neúprosná povaha času představuje dokonalý model nadvlády.” Tato věta velmi dobře vystihuje podstatu náhledu na problematiku času, jak ji ve své filozofii představuje John Zerzan (nar. 1943), jedna z nejvýraznějších osobností anarchoprimitivismu. Americký myslitel (zajímavostí je, že je potomkem přistěhovalců z Moravy) proslul tím, že obhajoval Unabombera, vlastním jménem Theodora Kaczynského (1942–2023; spáchal sebevraždu v cele před týdnem). Unabomber byl pravděpodobně geniální matematik, nepopulární mezi studenty proto, že je ponižoval; rozhodl se zcela odtrhnout od civilizace a zburcovat lidstvo, aby učinilo totéž. Od roku 1978 rozesílal poštou podomácku vyrobené bomby, které nakonec usmrtily tři lidi. Jeho manifest vyšel v předních amerických novinách, ale i v Penthouse a rozvíjel v něm myšlenku, že “průmyslová revoluce a její důsledky byly pro lidstvo katastrofou”. Jeho kritika proto směřovala i směrem k levici, kterou vnímal jako ohrožení. Zerzanovo dílo s řadou z Unabomberových postojů rezonuje. (Osobní poznámka – v devadesátých letech byl Unabomber populární i mezi částí českých anarchistů, s jeho osobou jsem se poprvé nesetkal v masových médiích, ale v DIY zinech tehdejších zelených anarchistů.)
Zerzan není terorista, ale filozof. Bojuje myšlenkami a antologie o čase je pozoruhodným souborem tří esejů, přičemž ten nejstarší pochází z roku 1983 a vyšel poprvé ve slavném americkém undergroundovém časopise Pátá velmoc. Základní argument, který v tomto svazečku obhajuje, lze shrnout takto: čas je sociálně konstruovaná kategorie, jež není ani přirozená, ani nutná. Její vznik souvisí s neolitickou revolucí, protože lovci-sběrači prožívali svět spíše přes intervaly a rytmus než jako dějiny. Plný rozvoj myšlenky dějin přichází s křesťanstvím, spolu se zdokonalením měření času a jeho disciplinarizace (kláštery). Tak byl položen základ pro kapitalismus, který je celý postaven na ideji technologie času, disciplinaci člověka domněle “neutrálním mechanismem”, který nás odcizuje životu.
Až situacionistická kritika nesměřuje pouze k tomu překonat tenata průmyslové společnosti, ale vrátit se k bezprostřednosti, poezii a jednotě prožívání, která je vlastní dětem – dokud nejsou zotročeny školním zvoněním a rozvrhem.
“Symbolický čas je nám vnucen, stejně jako zjevnější struktury autority. Žádná z nich není přirozená ani objektivní. Vstupují mezi svět žité zkušenosti a administrativy. (...) Musíme problematizovat velkou tyranii času. Potřebujeme spiknutí proti času a všem jeho společníkům a komplicům.”
Zerzanův argument je ale subtilnější a směřuje k mnohem radikálnější kritice světa, ve kterém žijeme. Ukazuje totiž nejen na vnitřní souvislosti měření času, rozvoje technologií a různých forem nadvlády – především té státní a náboženské. Nejpozoruhodnějším poznatkem pro čtenáře pravděpodobně bude souvislost mezi časem a jazykem. Zerzan si při svém detailním průchodu dějinami filozofie, antropologie a fyziky všímá, že bez jazyka není času a naopak. Nelze pojímat čas, aniž bychom jej pojmenovali a vysvětlili (a to ani ve vědě):
“Čas je symbolický konstrukt, který relativně bezprostředně předchází všem ostatním a který ke své aktualizaci potřebuje jazyk. (...) Čas je do značné míry skrytým klíčem k symbolickému světu; stojí totiž na počátku lidské symbolické činnosti. Čas je tak příležitostí k prvnímu odcizení, k cestě pryč od domorodé pronikavosti a celistvosti.”
Pro člověka, který se zabývá uměním, literaturou či filozofií, je to velmi zajímavý úhel pohledu, který vyzývá politicky promýšlet logocentrismus vysoké kultury (a s tím související fetišismus interpretací, výkladů a komentářů k dílům):
“Jazyk je v určitém bodě komplicem času a oba popírají přítomnost. Dva aspekty symbolického, které znemožňují nezprostředkované. Existuje pouze symbolické, pouze reprezentace. Proto nemůže existovat žádný vnější pohled na čas: neexistuje žádný vnějšek symbolického, jak Derrida a další dlouho deklarovali.”
Nelze pominout vnitřní souvislost s Lacanovým konceptem symbolického řádu jako “velkého Druhého”, jenž produkuje obrazy, k nimž se poutají naše tužby – nakonec i touha po tom, kým chceme být, naše imago (a zde lze nalézt důvod, proč je Zerzan i proti myšlence osobního rozvoje – protože jde vždy o rozvoj k imagu). Nevědomé Reálno, před-symbolická nerozlišená skutečnost, je jakýmsi “ztraceným rájem” mimo dobro a zlo; s nástupem symbolického myšlení a rozlišování se objevuje panství.
Zerzan není utopista v tom smyslu, že by nabízel budoucnost bez symbolického světa čili bez času i řeči. Nakonec sám čte, píše, mluví. Pravděpodobně i vlastní budík. Jeho eseje mají charakter kritické teorie, čili usilují o to ukázat mechanismy a principy útlaku a jejich zakořenění ve věcech, které považujeme za zcela přirozené. I když člověk s antropologickým vzděláním bude mít tendenci často polemizovat s poněkud romantizujícím náhledem na “přírodní národy”, Zerzanovi nelze upřít erudici. Jeho myšlenková radikalita je paradoxně založena na velmi důsledné “symbolické práci”, která v sobě absorbovala mnoho času.
Protože eseje (a v tomu jsou plně právy svému žánru) doslova přetékají citáty a odkazy do velmi reprezentativní literatury, knihu lze pojímat i jako “gamebook” s odkazy k další četbě. V tom vidím sílu Zerzanova stylu psaní. Jeho argument je vlastně poměrně jednoduchý, ale váže na něj tolik odboček, že může sloužit hlubokému a kritickému přemýšlení nad časem a jeho rolí ve strukturách útisku průmyslové společnosti. To samozřejmě na čtenáři požaduje jediné: čas…
Knihu lze doporučit především pro ty, kteří jsou již přesyceni nebo dokonce znechuceni “buzzwords” jako je nerůst nebo pomalá móda. Zerzan jde ke kořenům problému a nejde mu o nic jiného, než o osvobození člověka, obnovení lidského společenství rovných a svobodných lidí.